Neznámá židovka.

Jaroslav Kvapil

Neznámá židovka.
Vlas jak noc a oko jako granát tmavý a ta vaše chůze, – tanec bajadery: v zraku s němou touhou, s jemným sklonem hlavy spatřil jsem vás kdysi v letní večer šerý. Dlouhé, husté řasy stíní oka plamen, pod nimi však toužně, divoce to hárá, jak by svět to zvalo v úběl vašich ramen, žárem chtělo spálit květy z lásky jara. Ten náš život smutný, vychladlý a nudný, málo lásky pro vás, málo vášně chová, sotva číši jednu z touhy celé studny podati vám může v ústa purpurová. I to moje srdce kdyby pro vás plálo láskou žhoucí jako léta parné doby, v písně své by ohně pro vás mělo málo, moře vašich vášní pojat nemohlo by. A přec moje láska nebyla by onou, která, vášní prosta, v snivé touze vzdychá, [44] při níž kalné zraky v slzách žalu tonou. při níž srdce čisté zmírá smutně, zticha. Vášní celé proudy veliké a divé, které skalil hojně chtíčů příval náhlý, v rozkoši jak hašiš prudce opojivé by mne k vašim nohám volaly a táhly: a já divou bouří rozdrážděn a zmámen, v radosti, jíž konce nebylo a není, bych jen v teplém skrytu vašich měkkých ramen, na ňadrech jen vašich našel ukojení! 45