Balada v jeseni.

Jaroslav Kvapil

Balada v jeseni.
Tvá malá ruka chvěje se v mé dlani, – rci, moje dítě, co ten smutek značí? Ó drahá duše, nechej vzpomínání, když chladný podzim nad krajinou kráčí: to pro bolesť ti v žití nepostačí! Ten život smutný hlavu v pláči chýlí a našim písním zbyla krátká doba, my všechny sny své ani nedosnili a stojíme už štěstí u mohyly: – ó dítě mé, nás láska zničí oba! Tak anděl k hrobům zapadlým se sklání, kam tichá Smrt si oběti své vláčí, jak tvoje duše krásná v umírání a v smutných touhách víc a více sladší k mé bledé skráni, která puká v pláči. V těch hrobech dávno skryl vše rubáš bílý a všechno vzala osudu nám zloba; i ony sny, jež v duši naší zbyly, se v smutné touze mlčky zamyslily: – ó dítě mé, nás láska zničí oba! [51] Hle, jenom astry kvetou v pusté pláni, když nad krajinou obloha se mračí, mlh šerý závoj padá zvolna na ni, v hnizd pustém lůně utichl zpěv ptačí a jeseň věnec pohřební nám stáčí. Tak zhynout musí každý jásot milý, tak svadne jistě jarních růží zdoba a onu touhu, již jsme v duši skryli, nám vyrve rozkaz Fata zarputilý: – ó dítě mé, nás láska zničí oba! Poslání: S tou smutnou písní, která v touze kvílí, jdi, kde tě čeká příštích časů mdloba, a nevzpomínej, že jsme šťastni byli, a zapomeň, že hruď má bolem šílí: – ó dítě mé, nás láska zničí oba! 52