Housle.

Jaroslav Kvapil

Housle. -K. S.-
Tvé housle v koutě tmavém leží pohozeny, jich struny prasklé, němé tupý jímá sen, svět starou píseň svou si zpívá beze změny a všechny struny žití zvučí naladěny, ty tvoje puklé housle mlčí stále jen, jich struny prasklé, němé tupý jímá sen a provždy v koutě tmavém leží pohozeny. Tvé tělo shnilé v úzkém hrobě pevně dřímá, je hustě kryto prachem drobným, černavým, Smrť zaškrtila tebe rukama už svýma a nad tvou hrobkou s létem přešla chladná zima, tvé nejkrásnější snění v bledý zniklo dým, je hustě kryto prachem drobným, černavým, a provždy shnilé v úzkém hrobě pevně dřímá. Tvé duše symfoniím praskly všecky struny, Smrť pěstí suchou snů tvých rozbořila trůn, jak tvoje housle, mlčí v hrobě duch tvůj junný, [53] hrot zapomnění v čelo ryje mu své runy a v hymnách tvého srdce, v hudbě jeho strun Smrť pěstí suchou snů tvých rozbořila trůn, tvé duše symfoniím praskly všechny struny. 54