V BOUŘI.

Jaroslav Kvapil

V BOUŘI.
Tak, hřímej, bouře, val se nebem dál, svým bleskem v boky šlehej spící zemi, bij v tesy hor a trhej srázy skal, v hloub vodních proudů sáhni perutěmi a velikány duby, staré sosny rvi ze země, nič, olup jejich o sny staleté lesy v šerém stínu spící, vzbuď celý svět, jenž v mrtvém tichu spal, rozpoutej orkán divě hřímající – ó hřímej, bouře, val se nebem dál! Tak, přírodo, jsi věru největší, v svém hněvu když dáš bouři náhle vstáti, když ničíš vše, co důvtip člověčí – ten malicherný! – snů svých ve závrati si pracně stvořil, bloud ten, pleva času: ty velká vstaneš v plápolu a jasu, ty kážeš nebi, které blesky metá, svou rukou sáhneš ve klín siných vod – ó vře to, hřímá, k obloze to vzlétá a divě jásá ve tvůj chorovod! [11] Tak, duchu můj, bouř bolů zuřící když tebou zmítá, okamžiku dítě, ve vášní dlani list se chvějící, jež v malé chvíli ve prach zahodí tě: tys největší, jak jenom můžeš býti v tom nekonečném bolů vlnobití, ty bouří zmítán rosteš náhle v nebe nad tesy snů, nad srázy bolů – skal, tím věčně buď, ať bouř pak zničí tebe – ó hřímej, duchu, věčně val se dál! 12