MYTHUS ŽENY
Zpěv milenců můj příchod uvítal; však z dálných kuropění,
jež probouzí tvé slunce v duši mé, já čistčí slyším chor.
A němá, hledím k dílu mistrovu, když v oslnění
mých údů krásu bolestnou pro věky tesal ve mramor:
znamení vyšších rodů přicházejících, v slavnostech svého slunovratu,
zřím na obzoru svém jak svatojanské ohně na vrcholcích hor.
Hle, celé země sladké záření se v kráse mého těla skrývá,
sen nejžhavějším vínem slunečním opojeného dne;
červánků háje růžové, kde ptáků jitřní jásot zpívá,
smích klasů přede žní, když v brázdách jiskřících je vítr rozhrne,
pád měsíce do čekajících vod a na hladinách otřesených
vln harmonické rozehrání stříbrné.
Dech rodných pralesů ze hlubin ticha šlehá ke mně
a v krvi těžké zaúpění jar pod žárem prvních atmosfér.
Mateřská slova vášnivá mi tajně šeptá země,
s hor stáda žíznící když k napajedlům vracejí se v podvečer,
a nezrození v kruté suggesci když vedou květy řeřavými
do zahrad milenců sny bázlivé mých dcer.
Však nad krvavým staveništěm národů můj pohled nedočkavý,
v mlčení, chvějícím se před odpovědí, se v dálku upírá...
Když Zvěstování léto milostné se v světech vyšších slaví,
v mé duši skrytá rána zjistřenázjitřená se otvírá.
Kdo k úlu srdce mého jako včelař ucho přiložil?
Roj, hladovící v květech slunce tohoto, v něm umírá.
V samotách bloudí duše má, u žití pějícího zdroje,
8
na zaslíbený příchod knížecí čekala zemdlená.
Spěch dílen tvých, vichřice kosmem letící, unáší snění moje,
melancholickou hudbou rozvířená šumí vřetena.
Smrt připravuje rukou magickou osnovu stavu tvého.
Pro Tkalce díla nového je každá cívka předena.
Probudila mne vůně ukrytých tvých vinohradů v květu,
když ve mdlobách tvůj strašný dech jsem cítila ze hlubin staletí:
vdechnutí jeho – tajuplný život zhaslých světů,
a vydechnutí – hořkých sluncí žhoucí početí.
V doubravách Illuse, v pupenců rašení i v pláči listí krvavého,
slavíky spící rozezpívala ukolébavka moje v zajetí.
Jak jitro odvážných je láska má, když východ první září bledne
a stříbří cesty na horách a ranních oblak let.
Stín stromů, v tíži plodů svých, na kraji polí, ve žni, za poledne;
hlas v tichu samot královských, jenž nepřestává pět.
Znám každou radost na zemi jak rodnou sestru svou a dle tvé vůle
ji k dílu vysílám a každá, zlomená, se ke mně vrací zpět.
Před suggescemi démonů můj každý krok tajemné hlasy střehou.
Jak luna v první čtvrti své, má duše v úplněk se blíží z tmy.
Rty němé mluvit učila jsem polibků svých něhou,
však naděje své slovo nejhlubší jsem zamlčela před nimi.
Je strašné dětem času tohoto a sladké jako smrt a narození nové
těm, kteří snít je dovedou dušemi čistými.
9