PO ROCE.

PO ROCE. – Leden 1887. –
Mé srdce skamenělo: udeřím-li na ně, bolí mne ruka! Othello.
Po dlouhé době potkal jsem vás zase: to vaše čílko bylo bledé stále, to vaše oko krásné neskonale a na líci vám růže zarděla se. Vy krásnou jste i po tak dlouhém čase a svůdnou jste, tak jak jste byla, dále, když tisk’ jsem prvně vaše ručky malé a tonul v zářném vašich očí jase. Podivná touha srdce moje jala jak skřivana, když navrací se vesna, jak slavíka, když večernice vzplála. A já se ptal v tom sladkém zanícení, zda stará láska probouzí se ze sna, leč srdce dělo: „Ne, to láska není!" * 57 To nemůže být více láska mladá, jen vzpomenutí krátké zašlé krásy, jen paprsek, jenž ještě v listí hrá si, když svoje květy jaro ve hrob skládá. A vaše oko darmo nyní bádá, zda v líci mé vzplá ona radosť asi, jež novou lásku v zmladlém srdci hlásí, když toto ptá se: „Má mne vskutku ráda?" To nejde více, navrátit se zpátky, a vše, co cítím, je jen vůně květu, jenž na srdci mi odkvet’ za čas krátký. Ten bílý květ vy zlomila jste sama, tu vůni odnes’ větřík ve přeletu – a naše láska? Odehrané drama! * To drama krátké počal já jsem básnit, vy i ti druzí jste jen herci byli, již na jevišti deklamují chvíli a potom spějí celou hru tu zasnít. Jen v srdci mém bol opravdový zasvit’, neb z něho tryskl onen paprsk bílý, a když jste všichni noci klid již pili, já marně toužil mračné čelo zjasnit. 58 A když jsem viděl, že je marno všecko, do ohně vrh’ jsem listy oné básně, snad zaplakal jak nad svou hračkou děcko – a teď již nevím, co mne hnětlo vloni a v srdci mém je po bouři teď jasně jak v nivě, nad níž jarní píseň zvoní. * Když ptáka, který nad tou nivou zpívá, šíp v srdce bodne, snese on se k zemi, zamávne ještě svými perutěmi, pak umlkne, a bez zpěvu je niva. A slunce jenom v němou pláň se dívá a nade květy, nade stromy všemi víc píseň nezní, v oblačné až lemy víc nenese se její dumka snivá. Ten šíp, jenž bodl moji lásku – ptáka, vašeho srdce otráven byl jedem: teď ticho je a nad krajem se smráká. Ó vraťte v dům se, noc již krajem pádí, ten boj je skončen, který s láskou vedem, pták mrtev jest – my nemáme se rádi! * 59 Vy chtěla jste tak – nuž, a tak se stalo: což mohl jsem vám něco odepříti? Já dovedu již životem sám jíti – a vy? Vám nebe průvodčího dalo. Vy bolesti jste z toho měla málo, v mém srdci se víc rána nezanítí a jedovaté bolu svadlo kvítí, jež před rokem se v duši klíčit jalo – – Po dlouhé době potkám vás snad zase, snad vaše čílko bude bledé stále a oko pláti bude v stejném jase. Snad vzpomenem, že měli jsme se rádi, a vaše rtíky zašeptají malé: „Ach, což je na tom – vždyť jsme byli mladí!" 60