MEDITACE.

Jaroslav Kvapil

MEDITACE.
Vy sama jste mi povídala kdysi, bych nechal té, jíž bol svůj kryjem, masky: tož kouzla víry, naděje a lásky – tak v srdce čís že jed se nepřimísí. Ó víry něhu zapomněl jsem v mládí, jas naděje, ten žití urvalo mi, mé lásky žár led dívčích srdcí schladí a suchý rozum její květy zlomí. Já druhdy mnoho věřil, doufal mnoho a miloval, jak mladý duch jen může – chlad resignace urval už ty růže a pustý smích jen zbyl mi v srdci z toho. Proč ve tmu onu zas se světlo vrací? Proč nutí mne, bych uvěřil vám, drahá, by naděje, jíž bol se všechen ztrácí, mne sílila, ta duši vonná vláha? Nač milovat chci v bouřném srdce plamu, nač hořet láskou, ničit se a mříti, nač rvát si z hrudi ticha, míru kvítí, když vím to přece, že se znova sklamu?! 64