NEZNÁMÉ PIANISTCE.

Jaroslav Kvapil

NEZNÁMÉ PIANISTCE.
Já věru nevím, jste-li krásná, zda mladá jste a hladkých lící: jen když tak někdy z čista jasna ten piana zvuk žalující v sny moje padne rozhárané a žalnou vzbudí ozvěnu, tu v mojí duši smutek vzplane – a potom na vás vzpomenu! A myslím, bůh, ten otec dobrý, když dal v své velké lásce světu už v harmonie říši obry a sladký souzvuk plný vzletu: proč ještě stvořil pianisty, již skvostné ony výrazy, jak vysnil je duch mistra čistý, svou dojemnou hrou pokazí. Vy jistě dříve – jaké štěstí! – jste v nebi dlela, harfu v ruce, až Hospodin, když nemoh’ snésti už vaši hru, v té děsné muce vás na svět tento poslal náhle v své moci velké, tajemné – a pro mé hříchy neobsáhlé teď vámi krutě tresce mne. 90 Snad potkávám vás na ulici a divím se pak vaší kráse, snad mladá jste a hladkých lící – ó už ten klavír slyším zase, jak jeho píseň zní a hyne: vy nevíte, jak budu rád, až tato trýzeň jednou mine – a my se budem stěhovat. 91