Melancholické sloky.

Jaroslav Kvapil

Melancholické sloky.
Ó půjdou léta přes to naše mládí, jak po zapadlých hrobech u hřbitova jde v slunných dnech, jež mívali jsme rádi, a v melodiích sladká vesna nová. Ó půjdou léta přes to naše štěstí, jak nad kostely bílá mračna táhnou, a budou v sobě naše slzy nésti a tichým bleskem do duší nám sáhnou. Já nechci myslit na ta léta příští, však v dlouhých nocích, v dumách neustálých přec někdy rakve starých ran se tříští a z hrobů blín svůj trpký zvedá kalich. A myslím pak, že bylo by mi lépe, bych sám v těch rakvích bez citu a lkání spát mohl v smrti zamlklé a slepé a neviděl víc tiché záře ranní. 19 Snad na tom hrobě by pak začal kvésti květ zázračný, jak moje láska byla, květ snivý tak, jak tiché naše štěstí, jejž utrhla by vaše ruka bílá. A jistě potom v krásném umírání by ono poupě mého srdce snilo a mřelo vůní v drahé vaší dlani – ó myslím si, že lépe by mi bylo! 20