Požehnání.

Jaroslav Kvapil

Požehnání.
To bylo Umění, jež jako mladá vesna, co dechem růžovým je ve kraj rozváta, nás kdysi v kolébce již probouzelo ze sna a v duše sypalo nám krásy poupata. Ó je to Umění, jež s hvězdou zlatou v kštici nás vedlo životem, až jsme se uzřeli, že v citech jásavých smím „Sestro má!“ vám říci a nésti obraz váš v svůj život setmělý. A bude Umění jak bílý anděl státi též mlčky u hrobky té chladné, setmělé, kde budem jedenkrát sen nekonečný spáti, a hroby růžemi nám jistě vystele. 25