S knihou „ReIiquie“.

Jaroslav Kvapil

S knihou „ReIiquie“.
Tak přešlo jaro s něhou svou i blesky, žár léta nudou moje srdce spálil – já svého ducha pochyby a stesky jen v mlčení a odříkání halil. A teď jsem zvedl kytku jara suchou – v těch reliquiích zbylo vůně málo! Dech vzpomínek v ní nechví sladkou tuchou, jen srdce ví, co krve mé to stálo. Tak na hřbitovech, které zapadají, jen letní noc svou vonnou touhou prodlí, dech rakví květy ve svých listech mají a nikdo víc se na nich nepomodlí. A přece vím, že po tom kvítí svadlém já najdu v žití snivou krásu znovu, až zamyslím se duše nad zrcadlem v svých modlitbách a cestou ke hřbitovu. 29 Ó, nechejte jen svit svých očí božský plát nad krajinou mojí duše klidné a v zapadlé mé minulosti trosky znít sladké echo svojí řeči vlídné. To jistě vím, že bez kletby a vzlyku i nad náhrobkem mojí rakve chudé jak symfonie spasení a díků má píseň za vás modliti se bude. 30