In memoriam.

Jaroslav Kvapil

In memoriam.
Non omnis moriar – –
Hrob nesmí stajit, co jsme snili zde nádherného v žití: ó jistě nad ním anděl bílý dál bude za nás sníti. Co krásného, hrob nepochová – a naše tiché štěstí, to bude každým jarem znova zas nad hroby nám kvésti. Mé žhoucí duše rhytmy chudé se změní do zázraku, stín Umění tam státi bude, zář boží ve svém zraku. Zář vašich očí plna krásy mu bude chvět se z oka – a s vaším jménem v příští časy se ponese má sloka. 31 Dvé milenců ji šeptat bude svým rozechvělým hlasem, až k hrobce našich srdcí chudé snad v štěstí přijdou časem. A Umění tam bude státi jak bílý anděl v snění, kde budem jednou v smrti spáti, však nikdy v zapomnění. A ve vzpomínkách nocí dlouhou k nám chýlíc svoje skráně těm milencům pak řekne s touhou: „Ó modlete se za ně!“ 32