Nad svadlou růží.

Jaroslav Kvapil

Nad svadlou růží.
Ó květino, ty’s kvetla v Její ruce, ty’s byla krásná, růžová a vonná, mé srdce mřelo v jásotu i muce, když podala mi tenkrát tebe Ona. A já to cítil, když jsem k ruce Její své horké rety přitisk’ s touhou plaše, že jara sny se v kalichu tvém chvějí a v Její dlani mladé štěstí naše. Ó květino, kdo může vše to chápat, co z ruky oné hřálo mne jak vesna?! V tříšť žhavých barev tkal svůj smutek západ a celá země dýchala jak ze sna. My zřeli jaro, mladých let sen vonný, když stanuli jsme v květu světlých strání, kdes do daleka modlily se zvony a ve svých tónech zvaly ke klekání – – 42 Ó květino, ty’s v mojí ruce svadla, ty, symbol Její, dokvetla’s tak záhy, v noc minulosti naše vesna padla, v tmu úzkosti jas mého štěstí blahý. Mně ve zraku se slzy náhle chvějí, den krátí se, to bouře přijít může: ó nesvadne to tiché štěstí Její v mé ruce rovněž jak ty, svadlá růže?! 43