Notturno.

Notturno.
Et nune, et semper!
Hvězd symfonie v nebi bledém zní němou hudbou v naše sny a z boje žití, jejž tu vedem, mne zpátky volá do vesny. V jas jejich zmizel žhavý nach, jenž z večera plál v čele strání, hvězd rej plá v nebes hlubinách dnes, zítra, do skonání. Hvězd zlatý zázrak z duše jasna to procit’ jasem lahodným, tak jak by vaše hlava krásná se přivinula k prsům mým. A v srdci mém je náhle tak, jak polibky bych tisknul na ni a hleděl ve váš krásný zrak dnes, zítra, do skonání. 70 Ó cítit jen to srdce zpívat a hvězdami v své hrudi plát, vám do zraku se němě dívat a zulíbat vás nastokrát! Ó stokrát snít tu píseň zas a dýchat vůni vašich skrání a hladit jen váš měkký vlas dnes, zítra, do skonání! Ó noc ta zpívá snivá, bledá a hasne záře zlatých hvězd – ó tolik štěstí svět mi nedá, bych životem vás mohl vést! A já bych zmíral mlád a rád jak letní noc v svém snivém plání, bych cítil vaše líčko hřát dnes, zítra, do skonání. Hvězd zlatá píseň nezahyne, ta věčně bude nebem plát, až naše mládí jednou mine, až budem zbožni v hrobech spát. Až budem spát – ó duše má, tam nezhyne má láska ani, dál bude plát nám oběma dnes, zítra, do skonání! 71