Solitudo.
Svět mezi námi jako přízrak stojí,
ret jeho praví: „Nevyslov to ani!“ –
a moje ústa říci se vám bojí,
Čím šťasten moh’ bych býti do skonání.
Den za dnem padá v propast věků zpátky,
v svém odříkání duch můj síly nemá,
bych vyslovil ten celý zázrak sladký –
noc zvedá se – a ústa má jsou němá.
Já horkou hlavu tisknu ve své dlaně
a na svém loži, kde jen slzím v skrytu,
se za vás, duše, v snech svých modlím maně
a marně, marně volám po soucitu.
A v polosnění denně se mi zdává,
jak zlaté snění s nebe padá tiše
a na podušky, kde spí vaše hlava,
jak sladkým kouzlem vzpomínání dýše.
72
A v polosnění volám k tobě, bože,
a srdce mé se touhou rozechvělo,
bych mohl kleknout u Jejího lože
a líbat, líbat Její vonné čelo.
A šeptat jenom: „Máš mne, duše, ráda?!
Ó pravda-li to, rci jen slovo o tom,
mně v smutek duše zoufalost se vkrádá –
ó rci jen slovo – a já zemru potom!
Já zemru potom nadšený a snivý,
když onu pravdu vyčtu z tvého oka,
když vylíbám ji ve tvých skrání divy
a vyzpívám ji duše ze hluboka!“
Noc nad mým ložem jako přízrak stojí,
tma její praví: „Nevyslov to ani!“ –
a moje duše domyslit se bojí,
čím šťasten moh’ bych býti do skonání.
Já horkou hlavu tisknu ve své dlaně,
já nechci věřit, že mé sny jsou klamné,
že dávno jste již zapomněla na ně,
že dávno jste již zapomněla na mne – –
Noc mlčí dál a já se modlím v touze:
„Ó klamu-li se, rci jen slovo o tom,
ó duše moje, jeden pohled pouze,
jen jedno slovo – a já zemru potom!“
73