Adagio.

Jaroslav Kvapil

Adagio.
Ó dneska je mi smutno, smutno k pláči, a zrak mi vlhne, na prsou to dusí, když na minulost, která ve tmy kráčí, když na budoucnost naši vzpomenu si. Ta jako vása prázdná tady stojí – čím naplníme její hloubku kletou? Zda popelem jen žhavé lásky mojí – či za jara v ní plané růže vzkvetou?! Zda po letech se k oné váse vrátí jak k hrobům světic moje srdce chudé, zda slzami či štěstím přetékati pak mystická ta velká vása bude?! Ó prázdná, prázdná, prázdná tady stojí: což, nepomyslit na to příští žití – a beze slova po štěstí i boji tu prázdnou vásu náhle roztříštiti?! 104