V prvním jaře.

V prvním jaře.
Dni slunečné a dnové zachmuření svým tušením a svými nadějemi se stále mění, stálosti v nich není a k slunci prahnou, táhnou mladou zemí. V tom plamenu, jenž po obloze tryská, i v krůpějích, co zakalují nebe, se chvěje zvěst, že vesna je už blízká, že šťastná země ze slunce ji střebe. A moje láska tyto jarní chvíle v svém tušení a s náladou svou pestrou chce pozdraviti nadšeně a mile a snivou vesnu nazvati svou sestrou. Neb po bouřích i po slunečném jasu to jaro přece navrátí se světu a moje země vydýchá svou krásu luk oddechem a vůní lesních květů. 114 A po nadšení, po vší pochybnosti, v nichž duše jásá a v nichž časem šílí, já přece najdu ještě lásky dosti a v jejím teple posvátný květ bílý. Jen jeden paprsk, květinu jen jednu, k níž vaše snivé pohledy se sklání, když na té smutné cestě žitím zvednu – já budu šťasten, šťasten do skonání. Jen trochu tepla, jímž dlaň vaše hřeje, když k mému čelu měkká přitiskla se: pak ať si přijdou vichry beznaděje a němá zima nechať přijde zase! Ať přijde k hrobu, kam vy po skonání květ hodíte mi ze svých vonných vlasů: já v umírání nezakvílím ani – ó bože, vždyť jsem v světě poznal krásu! 115