Vpád barbarů.

Vpád barbarů.
Vše zjemnilo se, vkus náš choulostiví, jsme zcitlivělí a jsme přeubozí, jsme nedůtkliví, sensací jsme chtiví, a s bohem koketují neznabozi. Už hořkne vůně mladým pánům v nose, a protože se vášně na hřích zvrhly, teď lechtají se tam, kde líbalo se, všech žen jsou syti, než je v náruč strhli. Než najedli se, už jsou všeho syti, jsou hříšníky, ach, než si zahřešili, [130] dřív zmláceni jsou, nežli byli biti, jsou přemoženi, dřív než v bojích byli. Než vzepjala se, klesla naše vlna, a za jitra se nad námi už stmělo; čas uzrál u nás, dřív než rozkvet’ zplna, a v naše květy záhy napršelo... Řím v úpadku! Ó mládeži ty stará, tvým caesarům už pelichají vlasy: teď nezbude než počkat na barbara, když kulturu již všecku strávila jsi! Teď nezbude ti, oběti své doby, než uleknout se příští doby v bázni, v svých paláců se zlaté zavřít koby a podřezat si strachem žíly v lázni! Ó jaká ztráta, smutek neskonalý! Z tvých žil tam vteče zas jen čistá voda, a lázeň tvá se krví nezakalí – ó mládeži, ó věčná je tě škoda! 1897.
131