České jaro.

České jaro.
V hlubinách tvých, země má, jaro dávno spalo, zrálo k plodům velikým, ke květům a k touze, nám se o tvém zázraku zdálo jen a zdálo, ale po tom jaře tvém toužili jsme dlouze. Řekli jsme si stokráte: „Tys nás porodila, chudou jsi nám matkou snad, ale přec jsi matkou, my ti dáme rádi vše, co jen duše snila, krev těch srdcí horoucích i svou něhu sladkou!“ I ta víra zmizela, že přec jaro bude – ale přece chtěli jsme tebe v srdcích schovat, svoje snění bohatá i své žití chudé tobě, rodná matko má, rádi obětovat. [137] V hlubinách tvých, země má, jaro přece spalo; přes noc sněhy zmizely, nebe zjasnilo se, v měkkém vzduchu jihlo to, ve slunci to tálo, a tys, matko, tonula ve květech a rose. Jak jsi krásná, země má, nadšená a svěží, bohatá jsi prací svou, sílou požehnána, tragedie dějin tvých v hloubkách hrobů leží, ale tvoje přítomnost vzrůstá zoří rána. V jasný vzduch jak skřivani naše písně letí, v jejich trilcích jásá to, šeptá to a nelká, vidí tolik teplých hnizd v lůně vzkvetlých snětí, kde jen láska tulí se horoucí a velká. Ó ty budeš velká dál – s hrudí prostřelenou nechať padnem v klín tvůj zpět, ty tu budeš s námi, tvoje snivé květiny nad hrob se nám sklenou, slunce bude o nás snít tvými nad lukami. Jeseň přijde možná zas, přijde zima v zlobě, v němé snění stají se svatost tvá a síla – ale ještě ve hrobě vzpomeneme sobě, že jsi byla mohutná, že jsi krásna byla. 1891
138