Přemysl.
Poledne šlo mlčky zlatým Vyšehradem,
v slunci spaly lesy, dálka modravá,
pod skaliskem hradu tichým, klidným spádem
stříbrotoká z dáli spěla Vltava.
Přemysl v té chvíli z hradních síní vyšel
v teskném roztoužení, v divné předtuše,
a jak ševel řeky v tiché hloubce slyšel,
zachvěla mu duší slova Libuše:
„Město vidím velké, slavné, požehnané,
v němž se obrodí má láska veliká,
[139]
jako zlatá báje v jitřním slunci plane,
za nocí svou slávou hvězd se dotýká...“
Ještě cítil v duši sladkých slov těch hudbu,
ještě zjevem kněžny žhavě schvácen byl,
když v té chvíli ticha vlastní práce sudbu,
prostotu své síly náhle pocítil.
V slunci lesy spaly, žírná pole zlatá
vlnila se krásná, kam zrak dohlédne,
požehnaná Živa, plody přebohatá,
dýchala v tom světlém žáru poledne.
„Kyprá půdo moje, rodná matko země,“
Přemysl v to vzdychl, teskným bolem jat,
„čím v té celé slávě, jež se snesla ke mně,
čím zde v sídle bohů já se mohu stát?
Libuše v čas příští zářná, nesmrtelná
zvedá prorokujíc bílá ramena –
a má všechna snaha a má ruka dělná
klesá unavena, klesne zlomena.
Libuše jak slunce věkům zářit bude,
město její zlaté svět si podmaní –
čím jsou pole moje? V příští zimě chudé
zasypou je sněhy v lesním ústraní.
140
Plod jich těžkých klasů nasytí snad tělo –
ale kde je sláva? Bouř mi zničí lán,
a já se vší prací, vším, co srdce chtělo,
pod žernovem časů zniknu nepoznán.
A tak se mnou zajde moje pokolení,
prostá vesnic krása zhyne s oráči –
země, vše, co z tebe rostlo v záři denní,
nádhera těch hradů, měst těch potlačí!“
Přemysl tak dumal – nezřel, na obzoru
že se zvedla mračna těžká, sinavá,
neviděl, jak bouře s nebem snoubí horu,
neslyšel, jak z hloubky hučí Vltava.
Necítil těch vichrů, které z lesů táhly,
a jen velkým steskem na skále dlel jat,
nechápal, proč v rozpor živlů neobsáhlý
chví se jak hrst písku hrdý Vyšehrad.
Tušil jen tu svěžest, která dýchla z polí,
osvěžených náhle deště předtuchou,
dýchal jen tu vůni širém po okolí,
jásající v ticha chvíli bezduchou.
A jen zemi slyšel, kterak oddychuje,
a jen volnost cítil náhle v srdci svém,
141
přírodu jen chápal, která mraky pluje,
která zpívá ptákem, dumá kamenem.
Vyšehrad se zachvěl, blesk jak sletěl k zemi,
v hrdých jeho hradbách balvan již se třás’,
a jen kníže oráč, nádherou tou němý,
nezlekán vsak bouří slyšel země hlas:
„Nelekej se, synu, tvou je hrouda tato,
budoucnost je tvoje, prací žehnána,
všechno zniknout musí, nádhera i zlato,
mého lůna jen se netkne Morana.
Tvou jsem v časy příští, pokud ruka dělná
vzdělává má pole, zbavena všech pout,
se mnou i tvá práce bude nesmrtelná,
ani v stopách knížat nesmí zahynout!
Mým jest i tvůj národ, a tys otcem jeho
a tys jeho bratrem – nechtěj pro něj lkát:
pýchy své se zbaví, zbaví lesku všeho
a jen rodným lánům bude děkovat.
Zbaví se svých hradů, kde jen pýcha bují,
kde se parob klaní a kde hyne duch –
z mečů, z přílbic, štítů, jež se marně kují,
urobí si posléz požehnaný pluh!“
142
Přemysl to slyšel – nezřel, na obzoru
že se jako hrady kácí mraků děs,
zřel jen příští slunce, tušil příští zoru
a v své svěží duši cítil vroucí ples.
Tušil jen svou zemi, kterak oddychuje,
nesmrtelnost cítil náhle v srdci svém,
přírodu jen chápal, která mraky pluje,
která zpívá ptákem, dumá kamenem.
Viděl svoje Čechy, po nichž pole zlatá
v dál se vlní krásná, kam zrak dohlédne,
a kde jeho práce, láskou přebohatá,
mohutní a roste k záři poledne...
1894.
143