PŘEDMLUVA.

PŘEDMLUVA.
K tomu, bys mládím bezpečnou šel nohou, dostává se Ti četných direktiv. Již od dětství jsi poučkou dařen mnohou. Leč – jaký div! Ty zcela jinak, než jak jsi byl veden, co muž jsi živ. Mladou Tvou sílu doba zmatků kruší. Duše je k smrti slabá, servána a příbuzna je rozteskněné duši Blažeje Jordána, jenž často hledě do zoufalé noci zhynout chtěl do rána. „Kam světlo mělo vneseno mi býti, tam tápat sám, zraňovat duši svou! Krov rozerval bych v touze slunce zříti! Touhu mou vášnivou zpět sráží trám a do bláta mne tlačí silou svou.“ 7 Nevěř, že cos tak zvláštního se tají za výkřikem prasknuvších v stesku per. Jsi nemocen, sláb. Lidé přičítají pád tomu: nemáš charakter. Příteli, čti, a z portrait Jordánova poučení ber. Hoch, který nadšen vstříc se řítil světům, srazit se dal, zdroj otrávený pil. KInul by v mužství nemocným těm létům, že tak byl žil a v pustých krčmách, nepřátelských vznětům, čin udusil. Druzi, již v bolest Jordánovu zříte (on nestydí se dnes ji obnažit) – sotva tak těžkou lítost v žití zvíte v srdce se vrýt, jak Jordán, na otce u jeho lože když padal svit... Žel, je to strašným. Jedno žití... Co je? Zab si ho třeba. Ale jiných víc přilnulo k němu, cennějších než Tvoje. V třesk konce vzlykajíc strast křičí těch, jimž nadějí byl’s v žití a nejsi víc... Mentorsky nemá vyznít v této chvíli, co říkám Vám. Je toho asi dost: 8 své mladé chraňte nestrávené síly a v sobě hledejte svou povinnost. A jedinou si budeš autoritou, když’s v muže vzrost. Hle, náhoda to, v svoji domovinu že ještě dnes zří Jordán uzdraven. Okamžik byl, jenž vše moh’ pohřbít v hlínu – a žití sen moh’ odrazit se v lesklé ploše věčna nedosněn. A dnes... blesk slunce jizbou chví se čistý... a po všem tom, po hněvné negaci, i resignovaných snech fatalisty se klid mu navrací a síla tiché, radostné a šťastné ku práci... V PLZNI, srpen 1904. Louis Křikava.
9