PO SLAVNOSTECH.
Naděje, naděje! Svůj tichý zastav krok...
Mým hostem chtělas být? Mám zalíbení v hostech...
Tak dlouhý nepřišlas, kdy čekal jsem Tě rok,
a teď, kdy přicházíš, je navždy po slavnostech...
Zkázy se nelekej a kolem sebe hleď...
V paláci sesutém jsme opuštěni, sami,
sšlapané sady jsou, sbořená dvorů zeď,
a hustý táhne dým nad rozvalinami.
Má láska dříme s čelem krvavým
svůj věčný sen mém ležíc na rameni...
Zoufalství hučí rájem zničeným...
V paláci mém již radovánek není...
Schodiště nezaskví se tlumem hostí mých,
a úsměv vítání nenajdeš na mé tváři.
V noc tichou nevzlétne z mých oken štěstí smích,
a jasem rozkoše mé lampy nezazáří...
Nikdy již nevstanou mé síně ze ssutin,
a stolů u dlouhých již číše nezazvoní...
Na lůžku, jehož nás hýčkával vonný klín,
rty mrtvé milky mé se ku mým nenakloní...
40
Naděje, naděje! Svůj tichý zastav krok...
Mým hostem chtělas být? Mám zalíbení v hostech...
Tak dlouho’s nepřišla, kdy čekal jsem Tě rok,
a teď, kdy přicházíš, je navždy po slavnostech...
41