X. Adie, Bohdanecké panni!

X.
Adie, Bohdanecké panni! Adie, Bohdanecké panni!
Adie, kráso ve vienci! Zazvoňte jí smutné hrani, Žeňichové, mládenci! Ti pak odpusť, dívko milá, Kterábis sem nepatřila. 13) 14 Poznamenání.
1) Vyznávám věrně, že pravopis v rukopisu tomto, ač dosti dobrý a snad všech nynějších dokonalejší, málo mému oku lahodí; zdá se mu scházeti – sličnost. Avšak může-li člověk nemocný, dle slov Kantových, uzdraviti sebe často pouhým myšlením, že nemocen není: soudím, že kdyby každý toto čtoucí jenom pevně myslil, že jest dosti sličný, po krátké době by každého za nepřítele svého považoval, kdoby pravopisu tomuto sličnosti odpíral. Z orthografie ale této také vysvítá, že píseň ta není ze zlatého věku; já aspoň jsem v celé básni ani jediného Ypsilon nenašel; avšak ani našemu po novotách bažícímu věku nepřináleží, nebo v něm po c s z ani jednou jota nestojí; – což pěkný důkaz, nevyvratitelný důkaz její starožitnosti. 2) V onom věku, do něhož píseň tato padá, požadovali ženichové, jak z toho místa může se viděti, tři nejhlavnější vlastnosti ode svých nevěst, totiž: aby byly krásné, věrné a počestné. Toť se arci s naším nesrovnává časem, kdežto k těmto třem ještě čtvrtou přidáváme, totiž aby byly bo- 15 haté. Budou-li pořád, jako dosaváde – což ale Bůh nedopusť! – tak ourodná léta na ženské, nevím, co všecko se bude ještě požadovati od panen, které by se rády vdávaly. Jáť se všemi rodičemi, jenž se nějakých potomků nadějí, svoji každodenní prosbu spojuji, aby nás nebe takovýmto trestem nenavštěvovalo; – to by byla pravá morová rána, anebo à la mode: Cholera morbus. Příležitě činím povědomo všem slečinkám, že se mi poštěstilo vynalezti líčidlo nové, kteréžto pod názvem: „české líčidlo“ co nejdříve u všech kupců na prodej bude. Abych ale našim p. (pl. tit.) chemikům zbytečného lámání hlavy a rozumu uspořil, chci jim z lásky k dobré věci a ke člověčenstvu zdarma pověděti, z čeho a jak se to líčidlo zhotovuje. Rec. ¹/4 lotu květu z hyacinth; NB. co z jara květou, což pro uvarování všeho zlého tuto připomínám, aby se nevzaly tak nazvané „Vl****ovy hyacinthy“, kteréž se v zimničních nemocech s prospěchem užívati mohou pro vrhnutí. 1 lot jarých fialek; avšak vyber moudře; neb ty, kteréž se dlouho dusily pod sněhem, anebo které jsou podpařeny, mohly by snadno naopak oučinkovati. 2 kvítky z květných květene Kubelkových; raději méně než více; bylinať to odporná, a ve větší míře jsouc užívána, škodí. 16 ¹/2 lotu Trnkových růžinek; NB. trní se musí z lupení růžového vybrati, sice by potom líčidlo nehladilo líce, ale zdrsnatilo. ¹/3 lotu bazaliček; vyber ale ty, které němčinou nezapáchají. 3 loty kvítí s Musejní zahrádky; kvete tuším v hexametrech; a konečně lot konvalinek, ale toliko takové, které vykvětly ve chládku hájů českých – a dvě špetky rýmovaných kopřiv. Všecky tyto byliny prodávají se každodenně v Pospíšilovské lékárně. Kup sobě ty byliny, vlož je na rendlíček, nalej čisté vody a vyper to ze špíny, jako když vaříváme jahelník. Potom, když se špína sleje, naleje se na to distillovaná voda z laskavce; neopomiň nyní také vhoditi tam kořen věrnosti a dvě hrsti srdečníku, a dej to vařiti nad plamenem milosti, to jest: vezma všecka zamilovaná psaní (jen ne od nejmilejšího), udělej z nich oheň pod rendlíčkem. Když již hustnouti počne, vezmi a vlej to do Frantových zastaralých forem; zde to nech vychladnouti. Za několik minut, když to již asi jako led sestydne, nadělej z toho kuliček, a líčidlo máš hotovo. 3) Tři roky ji hledal, a nadarmo! Tenť se dojista učil trpělivosti a lásce z Plautovy komedie, kdežto stojí: 17 Neque ulla mihi obstabit amnis, neque mons, neque adeo mare; Nec calorem, nec frigus metuo; neque ven- tum, neque grandinem. Imbrem perpetiar, laborem sufferam, solem, sitim. Non concedam, neque conquiescam usquam noctu, neque dius, Prius profecte, quam aut amicam, aut mor- tem investigavero. (Plaut. in Mercatore.) Přinucena se vidím, ač mi to dosti nemilo, veřejně tuto vyznati, že je latina moje nejslabší strana, a že jsem toto, ač jak tak tomu místem rozumím, bez slovníku přeložiti nestačil. I vzal jsem tedy k ruce jakýsi starožitný latinsko-český slovář (tenkrát ještě poslední archy slovníku p. Chmelova vytlačeny nebyly), kterýž mi ochotnost p. kněhárníkova v Museum okázala, a dle toho lexikonu to místo na slovo přeložil takto: „Och, já nešťastný kocourek! co se tě nahledám, potěšení moje! každou dírku prolízám, ale žel! nikde tě vypátrati nemohu. Avšak nepopustím, ani zeď, ani dvéře, ani nalíčená pasť, ani tma, ani pes mne neodstraší; okýnkem já do komůrky vlezu, a po všech koutečkách hledati budu, a neustanu, dokavad nenajdu buďto tebe, moje myško, anebo – smrt!“
18 4) Tuto jest rukopis porušený, a protož to jest nejtmavější místo v celé básni. V takovýchto a těmto podobných pozatmělých místech jsem navěšel hvězdiček, aby temnost tu poněkud osvěcovaly. Snad se tu naráží na dívky, kteréž by se rády dočekaly – ne staročeských, ale starořeckých časů, o nichžto takto dí: In der heroischen Zeit, da Götter und Göttinen liebten, Folgte Begierbe dem Blick, folgte Genuß der Begier. (Göthe.) Takové fiflenky, kteréby po tomto pohanském času toužily, zasloužily by, aby do nejdelší smrti žádnou z nich mládenec nepolíbil – dosti pěkné peklo pro ně. 5) Asi čtvrt hodiny od Bohdanče leží pahorek, na němžto hřbitov s malým kulatým kostelíčkem a s hrobárnou. V dávnějším věku stál prý na místě tom dřevěný čtverohraný chrámek. Nalezna rukopis tento, putoval jsem tam, a chodě po hřbitově, hledal jsem hrob, do něhož v Pánu zesnulá tato položena byla; i přijdu do jednoho kouta, a tu jsem našel mnoho starých a paměti hodných náhrobků, ale žádný, kterýby mi zvěstoval hrob Nevinnosti; kus prastarého, otlučeného a mechem zarostlého kamene nejzáz bylo, a to myslím, že je místo, o němž se tu zmínka děje. Z toho ale vysvítá, že rok smrti její do starožitných sahá věků, kdežto náhrobkové ostatní, ačkoli 19 též dle podoby staří, ve stavu mnohem lepším se nacházejí. I viděl jsem tu také kámen s pouhým toliko nápisem: „Zde odpočívá Věrnost, očekávajíc slavného z mrtvých vstání,“ a jiný zase: „Tuto dřímá Láska“ a ještě jiných více, jako Spravedlnost, Lítost, Víra, Moudrost a t. d.Podivení ale hodno jest, že kromě zde položených nápisů ničeho se na těchto kamenech nenachází,co by nám povědělo: v jakém stáří, ve kterém roku aneb aspoň století, a na jakou nemoc onyno jsou zemřely. Kdož nám nyní poví: kdo je pochovával, kdo je doprovázel, zdali předc někdo a kdo pro ně slzel? Kdož nám jmena vypočítá lékařů a ranhojičů, kteří je do hrobu dohodili? jakých léků jsou jim dávali? bylo-li to chybou jejich anebo nic? a mnoho-li zemřelé tyto sirotků jsou po sobě zůstavily?... Dosti se natouživ, něco aspoň vysvětliti, nalezl jsem konečně dokument v Musejním časopise (viz IV. roční běh, svaz. 4. str. 443), kdežto na rok 1611 starý spisovatel takto zmínku o nich činí: „Bože nesmrtelný! jakých jsme nebezpečných časův, jakého neřádu, jakých zlých věcí dočkali? Přibývá hříchův, příbývá i pokut, stydne láska, hyne spravedlnost, a tím klesají všecky věci; není milosrdenství, není věrnosti, není lítosti, ale nemilostivost, nevěra, faleš a zrada!“ 20 Z toho vidíme, že Láska, Milosrdenství a t. d. již okolo roku 1611 život svůj dokonaly; Nevinnost ale mnohem dříve, protože se tu o ní ani zmínky neděje. Jakou ale nemocí sešly? Láska bezpochyby zmrzla, protože roku 1611, jak vidíme z Musejníka, stydla. A kde? Dosti možná, že na ledě, byla-li tak horlivá milovnice klouzání, jako její kněžky, jež navštěvují v zimě Vltavu. Milosrdenství? toto malé robátko? toto žebrácké sirotčátko? To nejspíše v oné kruté zimě roku 1600 a několikátého někde za plotem hladové a žíznivé zahynulo! Věrnost prý se provdala, a brzo na to zemřela; mnozí ale povídají, že byla křivopřísežnicí, a že za rok ji smrt překvapila, nebo takový prý nikdo nedočká do dne do roka. – Z onoho spisu také vidíme, kdy Nemilostivost, Nevěra, Faleš a Zrada (bezpochyby to jedněch rodičů děti) v Čechách jsou se usadily. Kdo ale jsou byli jejich rodičové? a kde ony čtyry sestry, a snad dokonce čtverčata, na světlo boží přišly? Já zběhal celičkou zem a více, kde jen jaký kostelíček stojí, prohledávaje matriky onoho věku,ale nikde jsem jmena jejich ani stav rodičů a kmotrů naleznouti nemohl. Bezpochyby že jsou to byly cizozemkyně; aspoň panna Faleš, tato kuplířka 21 všech nepravostí, se mi zdá, že se k nám přitoulala v onom věku ze krajin západních, nebo její jmeno je mi jaksi podezřelé. Také by možno bylo, že jsou to byly vojačky, protože tak na ně onen spisovatel, dávaje jim jakožto dámám přednost, naříká a žaluje, a potom teprva na vojáky Pasovské, totiž na muže, milovníky a ložníky těchto pančav. 6) „Ještě na ni hrozí metla.“ Toto místo nám opět dává nový důkaz o starožitnosti písně té; nebo za našich dnů je více v užívání rákoska a bejkovec. „Šilhati“ má svůj původ v jazyku německém; snad i tento pěkný obyčej ze západních krajin pochází. 7) „Je jen děcko, chce se vdávat.“ Toto místo se mi zdá trochu podezřelé, a spíše by se to o věku našem říci mohlo; aspoň vycpávání oudův na to okazuje. I kdožby se medle opovážil takovéto dívce říci, že není ještě na vdaní, vida platnost tělesného složení? – Odkud jsou ale naše slečny tuto modu vzaly, nevím. V oktávu svatého Mikuláše vyvěšují kramářové na Staroměstském náměstí své krámy, Mikulášky s pozlátkem, vycpané panenky a dětátka v peřinkách takové, že se každá cudná dívčina, vidouc hračky tyto, zarděti a oči sklopiti musí. Buďto tedy si vzal kramář tuto modu z na- 22 šich vycpaných dětí, anebo vzaly si ji tyto z těchto hraček. 8) Má být bez pochyby „oficiry“, a poněvadž v nejnovějším čase oficiři hvězdičky na límcích nosí, tedy nám to čas již zcela vysvětlil. Poznamenání sazeče. 9) Verš tento nepotřebuje žádného vysvětlení; že pak se tu zmínka děje o namlouvání, neopominu něco pověděti o tom z věku našeho. Před několika lety, když jsem přišel (ponejprv to ve svém živobytí!) do Prahy, chtěl jsem odpoledne po čtyrech hodinách do českého divadla; kudy ale tam, nevěděl jsem, a ptáti jsem se ostýchal. I šel jsem v proudu lidském až k dosti nádhernému stavení. Blízko dveří byla kasa; i položím svoji zlatovku a vejdu do vnitř. Po dvou stranách byla jsou dlouhá sedadla, v nichžto nejvíce ženštin sedělo; mužská zběř však vůkol sedadel běhala. Tu tito hejskové s jedné dívky na druhou skrz brejle pokukovali, hlasitě skoro se smáli a o nich jsou hovořili; hudba počne: oni však, nedbajíce na nic, vždy hůř a hůř sobě počínali. To rejdění mne – člověka venkovského a nezkušeného – tak omámilo, že jsem se dlouho ze svého snění ani probrati nemohl. V tom cosi zazvoní – pozdvihnu oči, a..... Víte nyní, kam jsem zabloudil? –
23 Nehorlímť já na schůzky mladého lidu, neboť i pod mými žebry srdce tluče mladé; ale scházejme se na procházkách a na veselkách, a nedělejme tržiště ze chrámu Páně! Člověk je arci a zvláště ve mladém věku, stvoření křehké – to vím dobře; a dívka, když se modlí, je anděl,a snadno naše srdce zajmouti může – to vím také dobře; ale mladík, který již k tomu oučelu do chrámu kráčí, aby našel potravu pro své smilné oči, a dívka, která tam proto ráda dlívá, aby svou – často draze nakoupenou sličnost a krásu jako kramář své zboží na odiv a ku koupi vystavila..... to nejsou andělové, ale ďábel jest to, a tím více, jak říkáme, po ďábelsku vyhlíží, proto že se modliti zdá. 10) Těžko pochopiti, proč ve XX. století by tak málo panen bylo; nejspíše se jich tolik nerodilo jako teď; a byla-li tedy nouze o ženské, tudyť se snadno do jedné provdaly. 11) Povídá se, že strom, na němžto se zradný Jidáš oběsil, osyka jest byla; a proto prý se listí osykové vždycky třese. Osyka však jest odrodek topolův; za starých časů se jich ale tolik nesázelo, jako nyní, kdežto není silnice, aby podle ní topolové a osyky nasázeny nebyly; dejž Bůh, aby to něco zlého neznamenalo; jáť neznám ohyzdnější potvory nade zradu vlasti. –
24 V Polabinách se bájí, že za starodávna jakás dívka v osyku se proměnila, protože... než, o tom budoucně v Kopřivách. 12) Poněvadž tedy každý moudrý mládenec, jak tuto vidím, u děvčete svého přede vším vyhledávati má mravy, nebude zbytečno, zde aspoň něco podotknouti, jak se dívky venkovské vychovávají ve vzdělaném století našem, které vším právem školou ženských mravů by slouti mělo. Hned jak se dívka naučí v české škole slabikovati, dá se někam do měst anebo do hor na vycvičenou, totiž aby se tam němčině naučila; po půl druhém roku vezme se domů, dají se jí loky a vypůjčí se jí několik nazdařbůh volených Lipských románů, aby se čtením – jak říkají – v němčině utvrdila, a holka je – gébildet. 13) Vy děvy vlastenské! vy děvy počestné a věrné! vy hvězdy naše a růže slovanské! vy panny! vás já vzývám. Duch váš mne obletuj,kdykoli zpívati budu o krásné pleti, aby byla píseň moje hodna sličnosti vaší a věnce z rozmariny. Vás já vzývati budu, a ne děvy Parnaské; vás, jenž obýváte na lučinách Polabských a březích stříbropěné Vltavy, při svatém Hostejnově a na pověstných Tatrách! Odpusťte i mně, jestli že mi z úst nehodné vyšlo slovo ve svatém hněvu! A ty Bělo, duše moje! ty křídlo moje, když zpívám o lásce! – i ty mi odpusť, že jsem pro- 25 marnil chvílku tuto, a nezpíval raději o tvé nevinnosti a kráse, o tvé dobrotě a o milosti naší. Odpusť, že tě i tuto připomínám: tyť se přede mnou vznášíš, když psáti počínám, a kdy končím, vidím opět tebe; tyť jsi první myšlénka moje, když vstávám, a poslední myšlénka moje večerní. Dobrou noc, Bělo, dobrou noc!
26