Hraběnce *** na památku.

Hraběnce *** na památku.
Nejen k jídlu ústa, Také pro líbání; Nejen k práci ruce, Také k objímání; Jestliže to hřích je Milovati Tebe – Ach, již musím hřešit, Odpusť mi to nebe! Když jsem ondy večer Seděl podle Tebe, Myslil jsem, že anděl Padl ke mně s nebe! Neodletuj ještě A zůstaň radš tady, Kde Ty bydlet budeš! Bude nebe všady! 143 U cesty vrabeček V konopí si sedí, A kdo okolo jde, Pilně na vše hledí; Jde tamtudy párek – „Činčiryryry! Vás já se nebojím, Byť jste byli čtyry!“ Kéž mám ze všech moří Perly na Tvé šaty, Pokryl bych Tě jimi Od hlavy do paty! Kéž mám všecko zlato, Co má země v sobě, Dal bych samých korun Nadělati tobě! – Kdyby Tě mé oko Bylo nevidělo, Byloby mé srdce Nikdy neželelo; 144 Kde shledání není, Není rozloučení, Aniž kvésti může Bez bodláků růže. Ach, proč tu na světě Všecko mine, hyne – I ta skrytá rozkoš Jako voda plyne; Vemte koni obrok – Však vám nezakluše, A já nyní chodím Jak tělo bez duše. „Drahý kámen hledá Mezi kamínkami! Novou hvězdu hledá Mezi hvězdičkami!“ Mýlí se ti lidé – Hledě v zem i nebe, Kámen ani hvězdu, Já vždy hledám Tebe! 145 Když jsme při měsíčku Ondyno si sedli, Rozum můj a láska Spolu vojnu vedli; Láska se bránila A stavěla hrady – Ale krutý rozum Boří všecko všady. Šustí listí, šustí V zahradě v ořeší: Že mě tu na světě Pranic už netěší! Šustí listí, šustí V tom povadlém chrustí: „Kdo nedoufá více, Tomu zhasla svíce!“ Děkuji, měsíčku! Za tu věrnou lásku, Že jsi dvěma srdcím Svítil na procházku; 146 Děkuji, měsíčku! Že jsme, kdy jsme chtěli, Ani tebe, ani Sebe neviděli! – Pořád ti mráčkové Po nebi běhají – Zdá se, že tam něco Věrného hledají; Ode mne si radit Vy, mráčkové, dejte: Stálosti na světě Nikdy nehledejte! Ó, že Tě tu zas mám Po trpké přestávce! Pojď! tu se posaďme Na té známé lávce – Ach, jen blíž, jen blíže Skloň se do náruče, Abys ucítila, Jak mi srdce tluče. 147 Tento důkaz přízně Rád beru a vděčně; S tím psaníčkem já se Nerozloučím věčně! To já na svém srdci Budu nosit všude – To mě sladce mučit A zas křísit bude! S Bohem, drahá dívko! Jdi tam k svému městu; Ach, já často skropím Slzami tu cestu. S Bohem, drahá dívko! Krutý osud kyne – Jdi již, já Tě nutím, Ač mi srdce hyne. Co pak je mi po vší Kráse toho světa – U mne jest už na vždy Po všem všudy veta! 148 Mně snad tehdy jen zas Vyjde hvězda jasná, Až uslyším jednou, Ty žes aspoň šťastna. Setři pak tu slzu, Dívko nejmilejší – Pohleď na ty hvězdy A buď veselejší! – Co se na tom světě Se slzou rozejde, To se tamto jistě Všecko zase sejde. Nesklopuj ty oči, Ty okýnka jasné, Abych jima pohled, Do Tvé duše krásné! Sem ta žhavá ústa – Ať se sejdou směle! Takto duše jedna Žije v dvojím těle. 149 Ještě jenom jednu A to naposledy – Pokud nám nezajde Ten měsíček bledý; Tisíckrát on vyjde, Tisíckrát on zajde, Ale nás tu spolu Nikdy snad nenajde. Vějte bujní větři, Lesové se chvějte, A vy nebesa se Na vše strany tmějte: Abych neuslyšel Vzdychat srdce věrné, Abych neuhlídal Víc ty oči černé. 150