Nářek.

Nářek.
K tobě tam do náručí tvých stínů, K tobě, drahý, smutný háji můj, Utíkám se, svěřit tvému klínu, Stesknout, důvěrníčku, žal ti svůj! Tišej’ mlčením svatým ozývá Tvým se hoře mého teskné ach, V třesoucích se vrcholích zavívá, Zdrojem odšumí zde v skalinách. Volněj’ slza, můj kdy krok tu bloudí, Kane do mchu Tvého zelena, Neodpláče, ach, co duši rmoutí: Radost má jest těcha ztracená. V lidstva truchlím blízku beze stání, Stín plachý nemůž co žije snést, [177] Z hrobu puchem zefír mně zavání, Peleší zem hadů, draků jest. Zhaslo slunce, kolkol smutek nosí Příroda, dům pustý, vymřelý; Drkot smrti v mých i kostech hrozí, V hrůzu zírá, v noc zrak zmrtvělý. Jak jináč, ach, všemu, Bůh milosti Žehnaje když po boku mně stál, Plápol pudů rovné toužebnosti Proti mým z drahých i prsou vál. Tu i jarní mně se slunce smálo, Nadezemské blaho jevilo, Vznešenější cítění rozhřálo, Dmulo prsa, zrak rozjařilo. Milostenky, Žerty kol mne děly V tanci lehkém věnce růžové; Nebes kruhů souzvuky mi zněly, Zračili se leskní bohové. 178 Kouzlo sladké! Země zrozen v lůně Před Kocytem blaha zráti mníš? Záštný bůh kdos shlídne s svého trůnu: Objetím si nebe zatratíš. O poznání drahé! – Vyšší vlna Jako v hlubší propast uplyne; Nebes brána krásných barev plná Jako v slzný zdroj se rozline; Pálí slunce, ježto má zajíti Hory vroubě tokem ohnivým: Takž mně rozplynuly těchy žití Lásky se snem zlatě setkaným. – Než, hle, Najas zase zhůru zplyne, Fébus líbá zas luh třpytící, V život přírody nový i skyne Hled Aurořin v rose perlicí: Tě jen, zlaté snění, darmo vzývám, Tebe růžná doby tvářnosti! Na tě, jarní jitro, darmo kývám, Na tě, první lásky blahosti! 179 Již my, přeludy, se nevrátíte, Sladkým zplozené snem mládcovým, Již vy, souzvuky, mně nezavzníte Hlasem vyvolány Milkovým! Těchto prsou tužba nevyhoří, Víc nevejde poklid v srdce mé, Nikdy trudnost má slz nevymoří, Věčně s láskou trvá hoře mé! 180