Učený pes.

Učený pes.
Jakýs kramář kdesi Našel psíka pobludníka, A schopnosti jeho vida, Chytil pana větroslida, Potom ale – Dav mu holí „pí a jez!“ Uvázal ho k svému vozu – na řetěz. Brzo na to přijeli jsou mezi lesy; Kramář pustiv koně ve dolinu na lučinu, Psovi, aby naučil jej po dvou skákati, Počal na píšťalku pískati. Psíkovi se na počátku nechtělo, Neboť žádné to proň vnady nemělo; [296] A však nešlo-li to chtíčem, Napomahal učitel svým bičem. Potom, po nedlouhém čase, Počal kramář učiti ho zase; A tak se to veždy dělo, Kdykoliv se kramářovi chtělo; Dřív pak, než ten velký opustili les, Z toho psíka pobludníka Přeučený udělal se pes; A každý, kdo ho jen uhlídal, Velkou kramářovi chválu dal, Nemoha se nadiviti dosti Nadepsovské umělosti. Prvním rokem Pán byl toho psíka sokem, A sotva že druhé leto odplovalo, Zvíře lépe nežli kramář tancovalo. Jednou je přivedla silnice Do bohaté vesnice; Kramář zabubnoval, A produkcí se psem oznamoval. 297 Všecko vůkol poslouchalo, A ty divy slyšíc, uši huby otvíralo. Počne se; Ani vlas na lidech nehne se. Kramář se jme pískati – „Hojda! psíku – hop, hop, hop!“ Pes se nehnul, pán ho kop; Začne znovu pískati: Pes se ale nechce jaksi hýbati, Neboť dlouhým cvikem Bylo mu to jako zvykem, Že když se měl dáti do skoku, Musel vidět pána křepčit po boku. Kramář toto znamenal, A hned křepčiti se jal: Ale vše, co vůkol stálo, Hlasitě se smálo, Kterak mile uhlídalo, Že to zvíře líp než kramář tancovalo. I dí on: „Vy páni hosti! Nedivtež se jeho umělosti; Dost jsem já se namučil, 298 Než jsem ho to naučil, A zdrtit jsem jeho musel kosti, Než jsem přivedl ho k vzdělanosti!“ To řka, pohladil psa karabáčem. – Ale slyšte divy: Pes ten černě sivý Na kramáře hledí; Zaškaredí – Oheň pouští zrakoma, Zlobou se i rozvzteká A zapěněnýma ústoma Slova jako lidská vyštěká: „Dokonav Svůj osudný stav, Žádám tebe, duchu můj, Okovů mne zbav!“ Všecko vůkol trne; Vše se odtud strachem hrne. Řetěz se psa upadne – Pes ho zubem popadne, A kramářovi ho na krk hodí, 299 A po světě za řetěz ho vodí; Vodí ho již tisíc a dvě léta, A vodit ho má až do skonání světa; To pak na výstrahu těm, jenž chybně Boží tvory nutí k umělostem, A to krutě, proti jejich přírodnostem. 300