Žižkův dub.

Žižkův dub.
Náhodou, a nebo snad již osudem Narodil se slavný Žižka pod dubem, A ten byl pak nazván „Žižkův dub“; A hladový čas, co světy dáví, Ani hromné hroty, ani bujných větrů zub Neporušil tento dub, Pěkný obraz síly a vítězoslávy; To pak na památku, by pomněli potomkovépotomkové, Že v oboře české rodili se lvové, Před nimiž se chvěli – národové! Uplynuloť od té doby století, Co dub tento není více viděti; A takož se v skutku stalo, Jako dávno nám se povídalo V Jiříkově vidění: [316] Že dříve než odletí – Ani nevím které – století, V naší pěkné vlasti, v zemi české, Zajde všecko slavné, všecko hezké, A radost se v žalost promění. – Dobřes prorokoval, slepý děde! Matka naše na herce si jede, K žluči nám a jiným k posměchu; Nebe vzalo nám i útěchu – A kde lvů se dřív ozýval řev, Kde jen pro pravdu, na způsob vod V plném nadýmání valila se krev: Tam se nyní zaječí a liščí pyšní rod; Ba i samy řeky, Labe, naše Vltava, Orlice okřídlená a prudká Sázava, A co víc jich druhdy valilo se oužlabinou, Hnijí skoro teď, a zdá se – páchnou umrlčinou! A tak v pěkné vlasti, v zemi české, Zašlo všecko slavné, všecko hezké; A že Žižkův dub též slavný byl – Osud nám ho závistivý zryl. 317 Naši dědové jsou rádi kovali Aneb šípy, aneb ocelové meče, Kdykoli se mužně vydali V nepřátelské bitvy a ve kruté seče; Aby ale stačila kovářům síla – Takovátě byla tenkrát víra – Vše jen ke Žižkovu dubu běhalo, Když byl měsíc na nově, vždy o půl noci, A tu s namaháním a velikou mocí Třísky z toho dubu sobě sekalo; A jak mile je do nákladívka vendalo, Kladivo hned snáze zhůru lítalo, A železo se dle vůle poddalo; Ach – ubývalo vždy dubu víc a víc, A kde stál dub Žižkův, nestojí teď nic. Kdož by si byl pomyslil, Že se nám navrátí zase Onen staročeský čas? (Och! – ty pěkný – pěkný čase!) A co dědové jsou dělávali, Že my dělat budem zas? Onino si ocelové meče dělali, Nás však – verše kovat nechali! 318 Tímto pak se písmo vyplnilo: Že to chtěj neb nechtěj kovat musí, Co se ve kovárně narodilo. Avšak dobře se ti stalo, slavný dube! Že jsi zjařil statných, českých ruk; Slyšíš-li pak? „ťuk!“ a „ťuk ťuk ťuk!“ Teď je kováříků příliš, až bez míry, Kašlí hymny k base, neznajíce lyry; Každý, kdo pět prstů má, teď sedě Kove verše z železa i z mědě, A div divu! – nohy frašně skákají, Ač ni žil, ni citu v sobě nemají. I protož se dobře stalo, slavný dube! Že si zjařil statných, českých ruk; Teď by velký, a snad cizí zhanobil tě pluk, Aby svému nejapnému dílu Dal tvou slávu a tvou sílu! I já, ačkoli jsem – (mezi námi!) Jen kovářský kluk, Dost bych já ti, milý dube! Dost bych nadělal ti muk, Chtěje nakovati ostrých veršů, místo meče V nepřátelské bitvy a ve kruté seče. 319