OPUŠTĚNÝ HOLOUBEK.

OPUŠTĚNÝ HOLOUBEK.
Jarmil.
Zdráv buďbuď, Hněvso milý! – pojď v náruč, a nech se obejmout, Neb tomu dávnoť juž, co z jara sem tě viděl. Věř, že tě více lubím, než stádo i paště polabské, Víc než láno polí, tak – jako děvče milé! Neb tvoje usta jsou zpěvná, a lahodně vučívá Píseň tvá, co šumot mútnotokých vodiček. 99 Viz, jak líbě chlad kyne nám z houští dubového! Poď, tuto na trávník sedneme sobě jarý; Neb na hrázku, po nížto si mech zelenavě polízá; Pod střemchou košatou se to tak mílo sedí! Hněvsa.
Jarmile můj! – též já tebe rád mám; toužila dlouho Po tobě juž duše má; přec se políbiti nech! Taktoť ovečka bělá v zimě po své pastvině touží; Takto po déšti raním prahne za jitra lupen. Poď, pastýři milý, na hráz sobě sedneme tamto, Nechť se stádo zatím plésně po trávě honí; 100 Můj štěkavý hlídák bedlivý na ovečky pozor dá, By v hustou bažinu jehně nezašlo malé. Jarmil.
Střemcha se, viz! v košatý oblouk nad náma zatáčí, Tak jakoby chtěla nám splétati věnce jaré! S hůry se nám zelená přes rámě haluz pozahýbá, Jakby: „zpívejtež!“ toužila šeptati nám. Zpívej! – buď: „Zezulička kuká na buku v lesy kuku!“ Neb onu: „Čí je to, čí děvčina modrooká?“ Aj, nebo zazpívej dnes písně, písně milosti, Jež Bíloň vyřezal v kůru mladého dubu! 101 Hněvsa.
Kdožby nezpíval rád, pod střemchou vůni dadoucí? Kdožby nepěl, vodní kdyžto utichne šepot? Známť já píseň i tu drevnou: „Pleje děvče konopě“konopě.“ Znám: „Věje větříček“ – znám: „Kozo, kde jsi byla?“ Než, teď svou píseň zazpívati tobě domejšlím, Jenž z ust pod zelenou vyplynula mně lipou. Jarmil.
Pěj, pastýři milý! – rád, rád si ve háji hovívám, V němžto zpěv ptákův ňádra lahodně kojí; Když ale ty zpíváš, tuť skáče mi srdce ochotněj: Buď mě k pláči nutíš, buď mě porozveselíš! 102 Hněvsa.
V háji holoubek Sobě letává – Ze dubů na dubec Teskně letá; Mutně si houká, Mutně volává, Holubičku milou K sobě volá; – Ve tmě i ráno Jen bědováno, Ve tmě i ráno Darmo voláno! Ze dubů na dubec Teskně letá – Holubičku milou Marně volá! – Spí studeném ve Stínu holubka, Pode ní studená Skála leží; – Vítr polabský 103 Chladně zavívá, Okolo studená Vodka běží; – Vletne holoubek Přímo na doubek Kdežto milenka Spí holuběnka – Pode ní studená Skála leží, – Okolo studená Vodka běží. – Sletne holoubek, Pírkama hřívá, Perutí ji bělou Teskně tepá; – Mutně zobáčkem Dech v ni nalívá – Studená tu leží Milka lepá! – Darmo ji líbá, Ni pozahýbá, Pírkama hřívá, 104 Dech v ni nalívá, Perutí ji bělou Teskně tepá: – Studená tu leží Milka lepá! – Spí studeném ve Stínu holubka, A u ní studený On tu leží; – Vítr polabský Chladně zavívá, Okolo studená Vodka běží; – Ve tmě i ráno Víc nevrkává, Ve tmě i ráno Víc nevolává; Ze dubů na dubec Juž neletá, – Holubičku milou Juž nevolá! – 105 Jarmil.
O, můj Hněvso milý! – nech, ať tvoje usta políbím; I truchlé zpěvy tvé rozkoše do mne lejí! Tak libo rákosinou nekvílí vodka tekoucí, Tak listí nešumí v hájině nad potokem! Teď ale poďme honem, a sytá stádečka napojme. By se neskoupala, pryčpryč, psíkupsíku, zažeň kozu mou! – 106 JASANOVÁ KOLÉBKA.
Bylo právě poledne, když se kozonohý Lesoň na vejsluní povaloval před svou skalní jeskyní. I šel tudy odněkuď jeho rodný bratr; jakož se zdálo, odcházel z hodů zasvěcených Kurčonovi, bohu chmelem ověnčenému, neboť byl veliký ctitel boha tohoto, a častoť odcházíval s práznou tykvicí ze svatyně jeho. A vida Lesoň okolojdoucího toho, běžel k němu, a nutil ho do své jeskyně. „Zdali pak jsi juž viděl“ – tak pravil – „Veliku, zdaliž pak jsi juž viděl tu jasanovou kolébku, co vytvořila uměle ruka moje? Krásná, krásná jesti kolébka 107 ta, a kdokoli vestoupí do jeskyně mé, každý ji chválí tu kolébku krásnou, a oči na ní nechati může! Leč to mě mrzí, Veliku, že stojí posud v koutečku prázná. Na levé postranině uzkým vydlabal sem dlabátkem vínový keř, a pod ním dřímajecího boha našeho; než to bys měl viděti, kterak se mně podařilo jeho jasné čelo! – ale škoda, škoda že stojí posud v koutečku prázná! – Na druhé straně sem vydlabal bohyni Ladu, kterak chová maloučkého Milka, a líbá jeho mladé čelo. Aj ten klouček – darmo ho tiskne matka k bílým prsoum svým: – mléko mu dvěma potůčkoma po bradě teče, on ale stranou se dívá na palouk po dívkách skotačivých; ale škoda, škoda že stojí posud v koutečku prázná, ta jasanová kolébka! – Právě to bylo na podzim, když sem ji dělati počínal, vyvoliv na ni nejpěknější strom! – a celou zimu, Veliku můj, celou zimu sem na ní dělal, na té pře- 108 krásné kolébce. A když byla juž dohotovena, sám sem do té jasanové kolébky položil se, a kolíbal sem se, ač mně nohy čouhaly ven, i hlava moje přes polovic. A tu sem sobě zpíval, jako zpíváme narozenému děťátku, aby uspalo; a věru! byl bych sám skoro usnul, kdyby mně byla radost jenom spáti dala, neboť je krásná ta jasanová kolébka, – nejkrásnější dílo ruky mé: a každý, kdo vestoupí do jeskyně mé a ji uvidí, diví se jí velmi, a chválí mně ji, a oči na ní nechati může! Poď jenom, poďpoď, VelikuVeliku, do jeskyně, abys ji viděl, tu krásnou, jasanovou kolébku!“ – „„Smáti se musím, Lesoni! smáti se musím, že kolébku sobě juž chystáš, posud žádné ženy nemaje!““ – tak vyvolal Velik, a chechtal se, až mu srdce usedalo, a poskakoval po svých kozích nohách za Lesoněm do jeskyně, aby uviděl jeho nejkrásnější dílo. –
109 TAJNOSTI DĚVČÍ.
O, kdybych mu to jen vyjeviti mohla! – ale kdykoliv okolo nás svoje stádo honívá, a mne usmívavě pozdravuje, nemohu snésti jeho pohled, a mé oko jakoby klesalo samo sebou! – a od té doby, co mně zpíval pod okýnkem tu večerní píseň – od té doby nemá moje srdce pokoje. Ta chaloupka tatínkova se mi zdá tak pustá – a tak smutná; já běhám po zahrádce, ale darmo hledá tu oko mé Lubora! – – zde ale, zde je mně blaho v tomto zeleném křoví, – zde mě nevidí žádný, a já vidím všecko! – Ha, 110 jak se tamto brodí jeho plavka na tom bujném paloučku! – a to rudé telátko – jak radostně těká podle ní, vybíraje si štěpnou travičku – a tamto jeho býk srkajecí vodu labskou, – hle, jak divoko se mu vinou černé kadeře kolem křivých rohů! – i jeho bílé ovečky vidím rozlezlé; – jakto krásně vypadají ty bílé hlavičky, co vypínají z bujné trávy! – tak jakoby to tam byla lilia luční, a jarní větérkové jakoby nimi pohybovali! Ale, kde pak je asi jejich pasáček? – aj, jistě že sedí tam dole při Labi ve vysoké trávě, dívaje se, jak sobě proud hraje rákosem, co věnčí zelenavě labský břeh. – Já vímvím, co udělám; natrhám zde těchto krásných planých růží, a pustím kytici tu po proudu dolů, – a když poplave okolo něho, tuť ji zahlídne, vyskočí ze zelené trávy, a bude rád, – a já uvidím jej, a budu tomu ráda, že uvidím pasáčka, krásnějšího nad kytičku tuto! – A jestli pozná, že sem ji splé- 111 tala – já!? – ó to jistě pozná; pozná, a zaplesá radostí, a vyvolá: Miléva má mě ráda! – „„Miléva má mě ráda!““ – Co to? – to tyty, Ozvěno? – prostořekás ty! – hněvati se na tě budu, vyjevíšli to komu! – – proč se nahýbáte vy nade mnou se klenoucí větvičky jedna ke druhé? – ó, jistě že sobě šeptáte o milosti mé! ach – jen buďte ticho, a nevyjevujte to téhle sikorce, což okolo vás tak dychtivě poletuje – Známť ji – je žvatlavá, – letěla by tam až na palouk, a řekla by to Luborovi, že se z tohoto houští po něm dívám, a – – o božínku! – i ty jsi mne slyšelslyšel, žvavý potůčku? – ach, už tě slyším, jak s Luborem na rákosovém břehu ležícím hovoříš, a prozrazuješ mou největší tajnost – – – Ne, k vůli ti to neudělám, zrádný toku! ani tobětobě, prostořeká sikorko – ty bys mu toho mnohem více nalhlala, – ne, ani tobětobě, ptáčkuptáčku, to k vůli ne- 112 udělám, – sama tam poletím, a řeknu mu pouhou pravdu, řeknu mu: „Lubore, já tě mám ráda!“ – – –
I letěla; a vletěla – do náručí Luborovi, kterýž, vyposlechna ji, proti ní ze blízkého vystoupil keře, a jediným políbením všeptala mu dívka svou největší tajnost, a pouhou pravdu.
113 MLADÁ OBĚŤ.
O samotě živo bylo děvče, hezká Jora, neboť už stokráte viděla zacházeti za modré hory slunečko, stokrát od té doby, co jí odešel otec a dobrá matka do krajin duchův. I opustila chaloupku děva. Bloudíc po černých skalinách a po lesích divokých, a spávajíc po stromech s nevinými ptáčaty, nikdá se nevracela ku dědinám a vlastenským hájům, kdežto na každém kvítku vidívala sluzeslze, a každá větvička jenom žalost šeptala jí. I zasvětila se bohyním vod, neboť srdce její posud nepoznalo mládence, a 114 nad hlubokým jezerem, na skále vysoké stojíc, jakoby u vytržení, zpěvavými počala volati zvuky. Tak se asi loučívá labuť mladá se světem, a hrobní sama sobě pěje píseň.
„Ty větříčku šumný! Proč tak trudno pozdychuješ? Nesešli mi poselství od roditelův mých? O větrové! Vaše slova nejsou slova lidská! Větrové svatí! Vy ste hlahol nesmrtelných bohův.– Větrové! Vy věrní ohlasové ducha neznámého, Anto si vyvolil schránku V ňádrách děvčích! Já vám žehnám; Nebo, co tak jemno mluví ve mně, To slyším v šepotu vašem!“ – „Vy zelení stromové! Lítají to po vás 115 Ptáčkové zpívaví, A nebo to těkají Duchové zesnulých dědů Po drevách těchto? Vítejte mi! vítejte mi! – Brzo já budu těkati s vámi A bohům plésati lesním, A bohyním vod!“ – „Ha, ty krásné slunce! Kéž bych mohla Létati s tebou šumným větrem! – Jak líbo a tichouce zacházíš! – O, dnes, dnes moje duše tichá Půjde s tebou Do hlubokého údolí duchův!“ – „Vy hájiny! – Zelenejte se věčně! Už nebudete provolávati Hlas můj tichým skalinám! 116 S bohem Ozvěno, Věrná písně mé volalko! Kdož tě bude učiti zpěvům K slávě bohův lesních?“ – „Ha! šepotá to rákos Okolo svatého jezera Bujný věnec pletoucí? A nebo mne voláte, Vy, bohyně vodní? Ano, vy mne voláte Žádajíce mladou oběť!“ – „Krásný je byt váš V tomto tichém jezeru! Tu s vámi plesati budu, A sedávati na trávě jezerní, A kolem nás pokvětou Lília vodní, a bílé lekutí! – Nuže, vy Bohyně vod! Ježto zelenýma perutěma Proudíte jezerem tímto, Přijmetež, ó přijmetež 117 Tuto mladou oběť Do chladné náruče!“ – – I letěla děva s vysoké skály do hluboka jezera, a voda zavřela se nad mladou dívkou. – – Na zeleném břehu sedí mládenec, rybák Miloň, rozloživ po jezeru vorše proutěné, a naladiv ryby žlutým ovískem. I zdálo se mu, že plyne k němu po jezeru modrém bílá labuť, popoháněna souci šeptavým větérky. Než, totoť nebyla bílá labuť, ale byla to mladá Jora, neboť nestrávilo hříšné jezero toto neviňátko, a mladičkou obět ochránily bohyně vod. I letí rybák do vody, a vynese zemdlenou dívku na sucho; a dříve než tichá lúna vystoupila na hory oblakové, otevřelo se – děvčino modré oko. Krásný byl Miloň mládec, jakovéhož Jora neviděla ještě; a cítíc se v jemné jeho náruči, myslelamyslela, že ji objímá bůh, a 118 ve mladých ňádrách se jí narodila láska. – I radostněji kráčel dnes rybák do chaloupky své, veda dívku s sebou, a děkoval bohyním vod, že ulovil mladou tuto rybičku. –
119 DUŠIČKA VODNÍ.
Duban. PoďPoď, Květoši můj, položíme se tuto na trávník; líbezné jesti místečko to, chladní stínové se vůkol z javorů lejí, a žvatlavý potůček tu tak příjemně zvučí! Květoš. Ano, líbezné je to místo, a měký trávník nám kyne. Často sobě tady hovívám o polednách, a stínové javoroví na mne dřímotu sesílají, a nad hlavou mi šumá tekoucí vodička lahodné sny! – Duban. I mne tady jednou ukonejšela šumavá vodička, a milostný sen mi přinesli větýrkové jarní. PoďPoď, Květoši, 120 a posaď se podlé mne na trávník, a já ti povím ten krásný sen. Ani za zlatou rybu bych ho jinému nepověděl; ty ale mi povíš, co znamená, neboť umíš vykládati sny, a raditi dobře. Květoš. Skryté tajnosti chovají v sobě snové, a vůli boskou oznamují nám. Počni tedy, a já ti vyložím sen tvůj.
A nyní počal Duban: Zdálo se mně, že sem lovil v jezerue, co mu říkáme „jezero pusté“ – a navnadiv rybám, posadil sem se na břeh, a očekával sem, až ryby bráti počnou. Tak sem ti seděl, mysle na to a na to, co zatím drobečkové plovali po hladině jezerní; dlouho se mi nic neokazovalo. I připlovala konečně rybička mladá, a kdoby na ni pohleděl, každý by myslel, že je to bělice; ale stříbrné hvězdičky na šupinách prozrazovaly, že to byla ta dušič- 121 ka vodní, o níž mi juž mnohokrát stareček Veluš povídal. I trnul sem, spozorovav to, a vytáhl sem udici z vody; neboť se povídá, že kdo těm dušičkám vodním ublíží, ten že jistě budoucího jara nedočká. I vzal sem drobečkův do ruky, a pouštěl sem je do vody, – a hle! – hvězdičkovatá rybička plovala blíže, jakoby věděla, že se nemá čeho báti, a dychtivě lapala drobečky z ruky mé. „Škoda by tě bylo“ – vyvolal sem – „škoda by tě bylobylo, rybičko mladá, kdyby tě polapiti měla loupežná štika!“ – a udělav z blízké jámky rybníček malý, dal sem do něj tu dušičku vodní. Potom sem udělal náhonek do rybníčka malého, aby jí donášel čerstvou vodu z blízkého potůčka, a zadním přikúpkem aby ubíhala vodička stará, a nezdravá rybám. Kolem toho rybníčka nasázel sem žlutě a modře květoucí rákosí, aby oplotěno bylo místečko to, jako nevadlým věncem. Potom, nasypav drobečků, sli- 122 bil sem jí, že jí každým jitrem nové nositi budu vnady, a ochraňovati tu dušičku vodní. O pověz, pověz mimi, Květoši, co sen můj vyznamenává! –
Květoš. Snové pocházejí od boha, a koho milují bohové, tomu ve snu okazují doby budoucí. Přiznej se, Dubane, přiznej se, že miluješ. Ale neodpověděl mu na to mladý rybák, leč jeho uzardělý obličej, a sklopené oči. I mluvil Květoš dále: Ryba hvězdičkovatá znamená děvče vnadné a cností ozdobené, – tak to juž můj nebožtík dědeček vždycky vykládal, a ten byl jistě v celém okolí nejlepší vykladatel snů; a vědětili chtěl, co kdo myslí, jenom se mu do oči podíval, a věděl to. A protož věř slovu mému, neboť bohové milují člověka dobrého, a každý sen jeho v skutek uvádějí. Nyní ale jdi, a obětuj jim.
123 Duban. Semli ale dobrý, Květoši můj? pověz mi to, ó pověz mimi, Květoši, semli člověk dobrý? – Květoš. I arci že jsi dober, neboť jen bohabojným a dobrým posílají bohové tak lahodné sny. – I šel Duban, a obětoval bohům. –
124 ZIMA.
Tak studeně se neusmívala na mě nikdý milenka moje, jako se usmíváš ty, chladná zimo! Ale krásná, krásná jsi přece. Ha! tito stromové vůkol chaloupky, – jak ladně jsi je zabělila lehoučkým sněhem! Samé bělokorné březy jakoby nasázeny byly v celém údolíčku tomto! – A tam, to Labe! – ó krásné divadlo; hle, jak lahodně valí své červené vlny zasněženou celinou! – Všecko, všecko zamrzne, i ty krotké, nehybné jezero, i ty hezoučká studýnko, i také tvoje ustausta, žvatlavý potůčku; jenom Labe nedá svůj jarý běh krutou vázati zi- 125 mou! aneb urve ledy s sebou, anebo proudí po nich i pod nimi! – Tak zechvátí nehoda vetchého starce, tak umdlí v zápasu žvavé dítě; toliko v jinochu jará klokotá síla, a plápol milosti rozněcuje ho k bojům se živly všelikými! – Hle, – jak ledové plynou tím červeným Labem! – hromádka sněhová sedí na každém kousku; kdybys mne nepamatovala ty, chladná zimo, na vládu svou, věru bych myslel, že to plynou polabské labutě! – Kam se poděly asi ty krásné labutě? Kdy, kdy vás opět uslyším, pěvkyně slovanské? O, kéž jest opět jaro! kéž se opět zazelená tato lučina, abych sem dováděl stádo své, v objetí tvém, krásná Bělo! – Ovečky ležejí pod rákosovým krovem v teplé slámě, a touží po jaru, a mladé jaro až přijde, bude toužiti po tobě, lahodná zpěvalko! Ruče pozasměje se nám na nebi slunečko, a tvoje krása se rozplyne, zimo! – a pak nám pošeptá voňavý větýrek příchod jara. 126 Tak postupuje slasť po žalosti, a po plésu žal; i přijdeš i ty, zimo, přijdeš opět! S hrůzou očekává sněhovlasý stareček života svého konec; ale sladké pomnění na příští jaro setře smrtelný s čela jeho pot. – Tam nad oblaky – tam jen jaro květe! tam jen radost dýchá, a rozkoš věčná! – –
127 KYTIČKA Z PLANÝCH RŮŽÍ.
Už dlouho se denice skvěla na májovém nebi, raní záře brunatila oblohu nebeskou, a brzo potom jaré slunečko rozlévalo živé zlato po modrých horách; píšťalky pastýrské vítaly krásné jitro, a Ozvěna volala v tichoučkém háji své raní písně, a polabsko plynulo v rozkošné vůni lučních květů. I vystoupil Jarmil z pokojné chyžice, opustiv mechové lůžko. Všecko se naň usmívati zdálo, ale na jeho srdci jakoby kámen ležel.
128 „Ha tyty, Jelo, děvo krásná! – Kéž mohu nazpět volati sen svůj! ó pak rád bych za to dal dvě nejbělejší z koziček svých, i s kozlátkoma dvěma! Snové prý sou nadchnutí nesmrtelných bohův, – říkával otec můj; – ó, jak bych vám plésal, bohové! kdyby ste m zvěstovali, co znamená sen můj! Fialovými keříčky a sedmikrásou bych obsázel sídlo vaše u svatém stínu dubiny rozkošné, a píšťalou bych velebil vás, a zbožným hlasem zpíval bych a blahoslavil vás! Vínem zakejslá travička zove na lučinu stádo mé, a slunečko juž kráčí po modrém stropě do výšky. Půjdu, a poženu ku potoku stádo lačné; tam se posadím do temna keře, a zpěvem udělám žalu svému průchod.“ – I hnal kozáček běloučké stádo k hadivému potůčku, a co zatím kozy rvaly rokyťové lupení a lízaly raní rosu, plynula píseň mutnýma rtoma: –
129 „Růže milostné – Ozdobo polabin! Zbledněte růže, Krásoto věnců! Ach, divokrásné Mním viděti květy, Ježto viděl sem Ve snu libostném!“ – „AjAj, ty slavíku – Pěvče polabský! Ustaň v šumavé Háje vylévati Rozkoše proudy: – Nebo tvoje píseň Opakuje hlásky, Jakové sem dnes Ve snu poslouchal!“ – „Ha! vy kozy krotké, Vy kozy běloučké! Ukryjte rouno V zelenou chrastinu: 130 Ať mě nepamatuje Bělota povábná Na líce bílé – Líce mlaďoučké!“ – „Vadněte růže! Vadněte květiny! A ty slavíčku Zpívati ustaň, A vy kozy bílé V temno zalezte a Truchlete se mnou! Větru žalujte Boly mých ňáder; Ty ale větýrku Ozvěně šeptej Ozvěně věrné Jak tu žalostím; A ty tajitelko Lásky bojácné – Nářky vyjev moje Jelce potajmo!“ – 131 I vystoupila Jelenka z temného rokytí, kytku z planých růží v ruce majíc labuťové, nebo chtěla od Jarmila viděna býti; a když ji uviděl, ukrývala se za hustou střemchu, a chtěla opět neviděna býti. Potom vystoupila opět, a zůstala státi; a pastýř běžel k ní, a zůstal také státi. Oči jejich klesaly, a srdce jejich okřívalo. Tak stáli proti sobě, a každý, kdoby je viděl, řekl by, že to nejsou oni, ale že to zde stojí dvě outlé lípy, pohybovány souce bujných větýrků. „Vítam tě“ – dí konečně mladý pastýř – „vítám tě, dívko nejkrásnější!“ I chtěl mluviti více, ale nemohl. „Zdráv budiž“ – vece dívka – „zdráv budižbudiž, pastýři dobrý! – poslouchala sem ji, poslouchala sem tu žalostivou píseň u hadivého potůčka, když sem vázala tuto kytičku z planých růží bílým likem. O pověz, pověz mi sen svůj, a já tobě dám růžovou kytičku tuto!“
132 „Ha Jeleno – děvo krásná! – povím ti ho, povím ti svůj sen za tu kytičku z růží! – Zdálo se mi, že tě vidím u hadivého potůčka, jenž svoje stříbro donáší bohatému Labi, a vázala jsi kytičku, jakouž nyní v ruce držíš; a já sem – – ó, Jelo, nehněvej se, že sem ve snu tvoje jahodová usta políbil! – a nyní mi dej tu kytičku krásnou, nebo jsi mně ji ve snu juž dala, a já půjdu obětovat bohům dvě nejbělejší kozičky i s kozlátkoma dvěma, a obsázím svatyni jejich krásotou luk polabských, a plésati budu jim, a novým zpěvem je velebiti budu, neboť se vyjevil sen můj!“ – I dala dívka kozáčkovi tu kytičku z růží, aniž ubíhala políbení mládeneckému, to však jenom proto, aby byl zcela vyplněn sen jeho, jejž mu poslalo nebe. Pastýř ale děkoval bohům, a velebil je.
133 ZAKLENÁ PANNA.
Za krásného večera vyšel pastýř Boltěch do blízkého lesa, se sekerou v ruce, aby podeťal dřevo na manželské lože, neboť měl před svatbou. I položil se na vyšinu, hustě laskavcem porostlou, a jeho veselé oko vybíralo nejkrasnější strom. „Tamta stoletá lípa“ – dí pastýř – „ta nechť padne!“ A povstav kráčel ke stromu dlouho volenému, a podetínal ho. Patnáctá juž letěla rána, a každý ráz pětkrát volala Ozvěna v dutinách skalních; jiskry vydával sekery ocel, a lípa posud ani kůru nerozevřela svou. 134 „Hřích by to věru byl“ – leká se pastýř – ,,podetnouti tebetebe, velebný strome, jsili lesním posvěcen bohům!“ A vloživ na rameno sekeru svou, v jemné hrůze kráčel od stromu toho. A když byl juž vzdálen krokův několik, ohlídne se ještě na tu krásnou lípu. Třásti se počne listí zelené, a teskný zavívá k němu šepot od lípy svaté. I lekne se pastýř. „Kdo tak ouzkostně šeptá, jakoby o pomoc volal? Vy ste obživlyobživly, snětě tajemné lípy, anebo to byl hlas boha lesního? – O, bohové nepotřebují pomoci pastýřovy, zpozdilče slabý!“ I kráčel Boltěch nazpět, bázlivým okem vůkol sebe pohlížeje, a poslal novou ránu do stoleté lípy. A hle, – hromným praskotem lípa se kotí! – a modrý plamínek plápolá na pařezu širokém, a víc a více vzhůru se vypínaje synaví, a působí růžobělou dívku. Pastýř bledne, a sekera vypadne z ruky jeho. I jala se dívka mluviti tak- 135 to: „Bohové spravedliví zakleli mne do stromu toho na věčné časy. Toliko ruka zbožného směla mne vyprostiti ze hrůzy této. Díka tobě, pastýři! díka tobě. Tys ukojil hněv spravedlivých bohů, a učinils mne svobodnu. Bohové, – bohové – –“ Rozplynula se dívka u větru šumném, a tma bylo vůkol pastýře, a měsíček jen chvílkami vystupoval z temných mráčků, a osvěcoval průlinu lesní. I pozdvihnul pastýř sekeru svou, a hrůzou noční kráčel do tiché chaloupky. Ale bohové odměnili jeho zbožnou mysel, a každým jarem rozmnožovalo se stádo jeho, a obilí na políčku jeho bývalo nejpěknější v celém údolí. –
136