Z VĚČNÝCH DÁLEK...

Z VĚČNÝCH DÁLEK...
Z věčných dálek v duši mi zpívá píseň monotónní, spodní oktáva zádumčivá mé klaviatury jí zvoní. Na rty ve smíchu mi vtéká třísla jak chuť do vína mého, slzy nahořklé mléka ze stvolu přelomeného. Vzpomínek rytmický ovan, v žádostí bachantických tancích, stesk její doznívá začarován v resonancích. V rozkoši krví mou se pění a na samotách v dlouhá adagia polosnění v pochmurných notách mi vzrůstá. Paprsků umdlených mírem neusíná, jak oblaky hmyzů kovovým vírem v černé klenby svých zvuků mne spíná a vyssává. Ó dálky a noci, mdloby a sny! Kam nelnou se její tóny? A jakou mocí zničím ji v sobě, nezničitelnou? 39 Ve zpovědnicích a před oltáři, v hrobových tiších biblioték studeným křídlem v tváři vane mi její dotek, v mé barvy se olejem slívá, z křídel mých inspirac zvoní, v žalu mém výsměšně zpívá věčná a monotónní a na žhavých plotnách mého žití v pěnivém klokotá varu nápojem smrti mé, z nějž budu píti Mysterium zmaru. 40