POLEDNÍ ZRÁNÍ

POLEDNÍ ZRÁNÍ
Nejvyšší! Otče nezrozeného! Přijmi hymnus zpívajícího o polednách! Od věků, nehnuté, sálá tvé mystické slunce do vření míz a zpěnění síly, stoupáním krví, ohnivými vůněmi snu a nadějí, jež bloudí nad oseními, dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí! Myšlenky národů omdlévají v smrtelných mdlobách pod jeho vedrem, a bolesti, jež tisíci neviditelných plamenů se protáhly těly všech mrtvých, zavanutím jeho mystických větrů dnem naším vyšlehly v požár. Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí! Bohatstvím jiskřících forem odívá věčné sny země o květech, však ohnisko jeho skrývá se zrakům: slunce, jež setmělo vlastní svou září a nad královstvími ve výši drží oblaky s blesky přichystanými. Slyšíte údery dvanácté hodiny dne, v němž každá vteřina probíhá věky? Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí! Rozkoší sálá mocnými pohledy panen, jež volají k životu snění nezrozeného, a smutkem lilií, určených k smrti, vůněmi hýří na chvících se ňadrech a v objetích nechává šílenstvím jásati bolesti budoucích žití. Dech tvého poledního zrání valí se blankyty tisíciletí! Pokolení táhnou za pokoleními v jeho vítězné hudbě jak pochody vojsk. Snění odvěké noci zanáší v odpočinutí pozemských nocí a vůni zralého ovoce ukrývá, tajemně, v bělostná sevření květů. Krev přemožených, jež stříká pod sekerou silných, syčí praskotem jeho mystických žní, a bílými vedry v něm uzrává nejprudší jedová šťáva pro uštknutí hadů. Vření jeho odívá zvukem písně hlasu nesmrtelného, jenž hovoří v duších, a bázní všech přepadených šelestí větvemi v němých pralesích nepoznaného a zrychluje poutníků kroky pod jich klenbami, nad nimiž vlní se slunce. 109 Výkřiky úzkosti dusí se v jeho zvonícím tichu, v němž jásot vítězů dřímá, a na vlnách jeho nesou se hymny velikých mrtvých, marně zpívané před staletími, aby v čase svém vydaly vůně, jak lípy, jež kvetou, když ostatní stromy již nemají květů. V plamenech jeho kráčejí svatí, radostně ubledlí jeho mytickou lázní, a zraky jejich, oslepeny jeho poledním plápolem, pláčí rozkoší jiného světla. Jak těžce lehlo tvé zrání v mou duši, ó Věčný! Má snění rozdechlo chorobnou září a vůně, v nichž třese se polední umdlení, zdvihlo mi nad krajinami. Chtivě jsem dýchal tvůj žár, a celá má bytost se změnila v žízeň! Však nejdrobnější byly mé klasy v úrodě chudých; jen sírové květy na vyprahlých mezích mne, melancholické, vítaly obrazem slunce. V slavnostech zářící oblohy chvěl jsem se bázní soumraků neviditelných, a hlubiny duše mé zvonily resonancemi blesků, jež spaly ve vířícím vzduchu. Nárazy krupobití, táhnoucích za obzorem, přehlušily mi radostné praskání klasů, a zarmoucen ztrátou neznámých úrod jsem neslyšel jásání okolojdoucích. Byla tvá vůle, ó Věčný! Pokorně léto tvé zpívám! Žhavým svým deštěm, v němž zkvetla a zvadla staletá setba mých otců, duši mou zaplav! V tropickém slunci tvém i kapradí vyrůstá v stromy a na stvoly květů sedají zázračné plameny v zahradách země a snění. Tkaní mých myšlenek vyběl mi v labutí čistotu plátna a šupiny vosku bílými učiň, než do forem naleju svíce! Chci plakati světlem! Spal touhy mých jiter a nocí a popel jejich obrať svým vichrem proti mé tváři: chci jíti v dusivé hořkosti jeho a žalmem svým v tisíci duších tě vítat! Blesk, který zabíjí znamenaného, šťastnému ukáže cesty a dálky, úpal, v němž vadne nemocné kvítí, na zlaté dráty zesílí pšeničná stébla, oslepí zraky uvyklé šeru, však zraky mocných připraví na svítání blesků. Hudba nočních tvých vichrů a moří, jež slabého v úzkostech probouzí do tmy, v žhavý sen silných padá jak chladivá rosa stříbrným ohlasem svítání jitřních. 110 Do výše vedou tvé cesty, v závrati umdlených, však vítězi stoupají v tanci a do údolí házejí písně v průvodu bouří, jež pod nimi v hlubinách víří: však nad nimi věčná nádhera světla se leje širokým obzorem dálek. Až uzrálé do hlubin zapadnou světy a noci a soumraky denní, pod požehnáním pohledu tvého pohne se v hlubinách nová, posvátná setba a hlahol tvých poledních zvonů pozdraví modlitba nesmrtelných. 111