LÁSKA

LÁSKA
Záře dalekých jiter se zrcadlí v úsměvech mlčení vašich před odpovědí a myšlenky vaše jsou jak přezrálé klasy samy se otvírající. Přišel čas nejkratších večerů; s výší střesené květy dotkly se země, vůně dne nocemi bloudí a konstelace letní vystouply na vašem nebi a i v nejroztržitější pohledy vaše chytá se padání hvězd. Smích a výkřiky žíznivé krve už nestačí vaší zbohatlé duši, šílenství její cítí se silným přijati bolesti věků a mluviti řečí, v níž láska má hluboká poznání smrti, agonie extatické úsměvy milujícího a rozkoš je sesutí světů (neboť zříceninami prochází duše na cestách k vyššímu světlu a bolest je výčitkou odloučeného.) Hle, bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů, a dech její roven je větru všech zahrad, etherná kytice tisíců vůní. Mlhy zdvihly se k výši: k posledním, příštím světům se rozšířil obzor, a v extasi vaší zazvonil vesmír jak hudba při hostině nesčíslných. Ale neubývá úrody vaší: dech Věčného táhne pod nebesy vašeho srpna a října v den slavnosti klasů a zahrad a vinic a duší, a žeň vaše je podobna úrodě světla: do příchodu nesčetných nocí žali z ní národové a nezmenšili jí v tisíciletích. – – V nové síle život jste pocítili, a tepot vašeho srdce vám vracejí dálky jak bouři. Neboť nekonečno všech cest kříží se v duši milujícího a v hlase lásky mrtví se ptají, kdy nastane hodina vysvobození, a nezrození jim odpovídají bolestí její. V klidu jejím je nepokoj očekávání a v úsměvech jejích vzpomínky slunce, jež zapadlo nad nivami země a vyšlo na nebi neviditelném, 122 a vzpomínky slunce na ohnivá vření, než první světy se odtrhly v dálku. A v blesknutí jejího zraku řeřaví tajemná čára, přítomnost nepoznaného, jež protíná vidmo mlhovin nejvzdálenějších, z nichž dosud hvězdy se neutvořily. Bratří! Vaše láska se plní jak stromoví jižní: plody má uprostřed květů, a dech její roven je šepotu soumraků v měsíci jarního tání. Tušení jejímu dáno je spatřiti duše v prvotním světle a pozdravit bolest, když vrací se z tajemství věcí zbohatlá cestami svými a silná rozpětím křídel svých v Rytmu. Z požáru dotknutí jejího vzbouzí se větry, jež zmítají slehlými atmosférami a hudbou ukrytou v plamenech provázejí jásot paprsků osvobozených. Bez bázně pohlíží láska v zrcadla nocí, jež stravují přízraky barev, však hlubiny svoje dokořán otevrou světlu, a vteřiny její čítány nejsou padáním krůpějí z oblaků tohoto času, jenž sluneční hodiny její pokrývá vrženým stínem a slabé zesmutněl nejistotami: cestami hodin kráčí v nich stínem stoupání druhého slunce a měří den vašich duší. Bratří! Zatřeste keři svých růží! Mnoho hořkých vůní vám přinesou dálky! Bolesti neznámé těm, kteří nemilovali, blíží se k samotám vašim. Bolesti touhy, jež staletí topí se v krvi a tisíce rukou pozvedá k nebi! Bolesti lásky, jež zemřela polibky, a té, která zhřešila v očekávání! Bolesti nesčetných úsměvů odvátých vichřicí pohledu nepřátelského! Bolesti bázně, aby Nepřítel nepřišel k hostině vaší, neviditelný, zavolán slabostí ukryté myšlenky vaší, a neotrávil vám víno dřív, než jste ho podali bratřím; (neb láska, jež ztratila jediné vítězství, tisíckrát byla poražena, a hodující, jenž opustil komnatu světel, zraky má zmatené vzpomínkami, a noc jeho je temnější všech nocí a plna nebezpečenství). Bojte se stínů, jež padají do vašeho světa z vyhaslých předvěkých světů, 123 a bolestí viny, jež plíží se podsvětím nenarozených. Bolesti, které vystouply z hrobů a z krve a z příliš jasného světla a z úsměvů krásy a z odchodu dříve, než uzříte spočinout jitro na loži růží a rosy ustlaném staletími! V průvodu stínů vychází duše stoupajícího; však stíny bojí se výší a zemdlí na strmých cestách a zraky milujících se jasní; jediná pýcha závrati nezná, bojte se pýchy, ó bratří! Odměnou vaší budou chvíle, kdy uzříte zemi světlem své lásky: Pozdrav vám vykřiknou krajiny v květu, nejhlubší mlčení dají vám lesy, a zrající léta, jež vábí svou písní podzim do polí a zahrad, řeknou vám tajemství věčné své žízně po nových jarech. I bude poznání vaše jak potkání noci a dne, které má za svědky tisíce hvězd, a za křídly vašich odlétlých hodin zvlní se brázdy etherné vůně. I rozšíří se pohled váš jako čas plný světla a obejme zemi, v úsměvu vašem tisíce úsměvů zasvítí z tisíce duší, tisíce smrtí budete potkávat najednou v tisíci cestách bez bázně a uzříte zástupy nesčíslných životů vcházeti v jediný život. 124