TISÍCE SRDCÍ PĚLO V SRDCI TVÉM

TISÍCE SRDCÍ PĚLO V SRDCI TVÉM
Šla životem tvým smrt a mlčeními vládla, den každý ránu svou a tajemnou svou ztrátu měl. V plamenech zrála láska tvá, jak tvrdé hrozny sládla, a v každém znovuzrození zrak jasnější se skvěl. V sluch stále jemnější, duchové hudby příval, hlas mistrů rodu našeho ti šuměl do samot, z pohybu země letící a větrů tiše zpíval, z návratu jar a polibků, z nedočkavosti vod, ze chvatu připravených žní a z ohně slunečního, jak opojené rty když nad zemí se naklání, ze smíchu dětského za smutku večerního, z volání ptačího za váhajících svítání. Svůj život růsti cítil jsi, tvé ticho měnilo se, nad cestou tvojí nesmírným se rozklenulo dnem: jak odcházejícímu milenci květ každý v jitřní rose tajemství noci tvé ti šeptal s úsměvem. A silen věky mlčeti, zákona skrytou něhu, vesmíru pohled nejhlubší jsi tušit počínal... Zem zněla kroky zástupů, hlas mistrů vanul s jižních břehů, nad veleměsty severu den horký usínal, tisíce srdcí pělo v srdci tvém. A září zádumčivou když světlo neznámé se vyřinulo světlem tvým a větry z pólů mlhami když lehly nad tvou nivou, jak zahradník své růže přikryl’s na podzim 243 a pozdravil dni přechodu v tajemství smrti zahalené, šum rodných pralesů, mateřských moří solný dech. A v kypění vln syčících své slunce rozpálené do hlubin viděl’s klesati ve zlatých západech... Tak z času, vítěz, vystoupil’s jak z vozu válečného ze středu bratří svých u cíle v jemné únavě, ran sladký rozsevač. A do soumraku svého za námi odjíždějícími hleděl’s laskavě... 244 POZNÁMKY
[245] Souborné vydání svých pěti básnických knih pod názvem Básnické spisy uspořádal Otokar Březina po prvé roku 1913 jako jejich „definitivní edici“; tak je za jeho přípravy tenkráte označil přítelkyni Anně Pammrové v dopise ze dne 18. října 1912. Kromě úpravy pravopisné a korektur mluvnických provedl v něm také změny výrazové, jak činil již dříve v jednotlivých sbírkách u básní otištěných původně v časopisech. Básnické spisy byly za Březinova života vydány ještě třikrát, v letech 1916, 1920 a 1926, a toto poslední vydání má poznámku, že kniha byla „sázena podle znění opraveného autorem“; skutečně je v něm několik výrazových změn nových. V roce básníkovy smrti 1929, ale už posmrtně a bez jeho účasti, vyšlo ještě vydání další, páté, ne však jako jednotný celek, nýbrž jako soubor sbírek samostatných, označených jen před titulním listem a na konci v tiráži jako první až pátý svazek Básnických spisů Otokara Březiny. Březina učinil v závěti dědičkou svých autorských práv Českou akademii věd a umění, která národní a vědeckou povinnost kriticky vydat celé literární dílo svého velkého člena splnila v prosinci roku 1933 třísvazkovou edicí Spisy Otokara Březiny; první svazek, opět s názvem Básnické spisy, obsahuje však vedle pěti sbírek dosavadních ještě soubor básní, jež Březina publikoval po vydání Rukou až do svého zmlknutí a jež měly býti součástí sbírky šesté, na kterou po vydání essayů Hudba pramenů právě tehdy pomýšlel: Fr. Bílkovi psal 3. března 1906, že „připravuje novou knihu veršů“, a téhož roku Sig. Bouškovi, že novou knihu veršů vydá snad ještě tohoto roku, „mám pro ni texty již připraveny.“ S Chalupným o svém plánu hovořil ještě kolem roku 1910. Ale k jeho uskutečnění nedošlo, a po válce starou svou myšlenku již důsledně odmítal. Chalupnému řekl roku 1920: „Pět mých knih básní, vydaných souborně, tvoří ukončený celek, který obsahuje dráhu počínající pesimismem Tajemných dálek a končící Rukami, kde život jeví se jako cenný dar, za nějž máme být vděčni. Celek ten by se porušil, kdyby k němu byly připojeny básně pozdější.“ Teprve roku 1925 dovolil Josefu Portmanovi tyto básně vydati jako soukromý tisk v počtu 24 exemplářů; vyšly v básníkově uspořádání ve dvou svazečcích (1925 a 1926) s názvem, který určil sám Březina, Básnické spisy II – jak napsal Em. Lešehradovi 29. září 1926, „tvoří fragment nedokončené knihy a budou časem připojeny jako dodatek k mým Básnickým spisům.“ Upustil tedy od 247 staršího názoru, že by se jejich připojením celek Básnických spisů porušil, a jeho konečný úmysl posmrtná edice České akademie realisovala. V kritické edici šlo v první řade o správný text básní a o zachycení jeho historie. Březina si od počátku až do smrti stěžoval na množství tiskových chyb, které rušivě zasahovaly do jeho sbírek a komolily znění jeho veršů až k nesrozumitelnosti; seznam oprav poslal i Fr. Bílkovi po vydání Rukou a ještě roku 1927 Em. Lešehradovi k jeho anthologii. Vynechaná nebo špatně postavená interpunkce, zkomolené slovo (na př. pole místo poledne), špatně čtený a vysazený výraz (den místo dech, světem místo světlem, oblaky místo oblouky a j.) zatemňovaly smysl Březinových básní, jejich myšlenku i obrazy. A Březina při snaze o absolutní dokonalost výrazovou nejen v básních nejstarších, nýbrž až do konce v nich místy prováděl korektury, občas změnil slovo i metaforu, vynechal nebo připojil verš, dva verše sloučil v jeden, dlouhé souvětí rozdělil na jednotlivé věty, jednotné číslo substantiv nahradil plurálem a naopak – všechny jeho změny a opravy měly důvod a také v nich se obráží umělecký i myšlenkový jeho vývoj. Březinovi se dlouho nerozumělo, a jeho ctitelé se hned v první době dvakrát pokusili o výklad jeho básně; po jeho smrti začala vycházet jeho korespondence a objevily se první vzpomínkové knihy se záznamy jeho hovorů, a ve starých dopisech i v pozdějších hovorech básník sám objasnil mnohé ze své tvorby – sledoval jsem změny textu v poznámkách, k edici připojených, a z korespondence i hovorů zaznamenával, co jej umožňovalo správně pochopit. Vycházel jsem z Básnických spisů z roku 1913 a 1926 a srovnáním s rukopisem tří sbírek a se zněním prvních otisků v časopisech a prvních vydání knižních jsem stanovil Březinův text „letzter Hand“; je třeba mít na paměti, že také ve vydáních 1913 a zvláště 1926 jsou stále chyby tiskové, a to i takové, jež bylo nutno teprve zjistiti. Tento srovnávací materiál jest uložen v poznámkách edice z roku 1933 i jejího druhého otisku z roku 1942. Dnes je situace jiná. Březinovská literatura se v posledních letech značně rozrostla, vyšly nové dopisové soubory, další vzpomínky, za okupace byl vydán obsáhlý popularisační sborník, věnovaný básníkovu životu a dílu, a zejména byla publikována řada studií o rozmanitých březinovských thematech a dokonce i obsáhlé knihy o jeho uměleckém a myšlenkovém vývoji – poslední z nich od O. Králíka z letošního roku, založená na podrobné znalosti celé dosavadní literatury, zachycuje do nejjemnějších nitek souvislosti básní z Básnických spisů zejména s jeho myšlením a uměleckým názorem, jak se obráží v korespondenci. A tak bylo možno z poznámek vypustit věci, které se přímo netýkají textu; čtenář má bohatou příležitost poučiti se o celém souboru problémů Březinovy tvorby z těchto prací. Ale není třeba, po stanovení přesného textu, uvádět do podrobností ani všechny změny, 248 kterými prošel; omezil jsem se na změny slov a básnických obrazů, důležité pro poznání rostoucí síly Březinova výrazu a zajímavé pro každého Březinova čtenáře. Při speciálním zájmu o Březinovy texty lze sáhnouti k prvnímu (nebo druhému) vydaní tohoto svazku Spisů Otokara Březiny.
TAJEMNÉ DÁLKY
Na vydání básnické sbírky počal Březina mysliti po uveřejnění prvních básní symbolistní ražby v Nivě a ve Vesně hned v počátcích svého uměleckého přerodu; vyšlo jich tam deset, když psal 10. května 1893 Anně Pammrové z Nové Říše o své umělecké osamocenosti a o nemožnosti publikovat ve velkých časopisech pražských: „Co mi tedy zbývá? Na vydání sbírky nenaleznu nakladatele, poněvadž můj úspěch rozlit je pouze v kruhu literátů, inteligence umělecké, ne v mase, v lidu, v konsumujícím davu.“ Teprve 20. prosince 1894, kdy nových básní Březinových vyšlo v Nivě a ve Vesně přes dvacet, tedy po půldruhém roce, na jehož konci konečně pronikl i do Prahy, do nově založeného orgánů české dekadence Moderní revue, svěřil se Fr. Bauerovi, že by rád vydal knihu ještě v zimě, a to s vyloučením knihkupeckého prodeje jen pro abonenty, „ale v těchto věcech těžko člověku rozhodovati, zde je umělec závislý na nakladateli, je-li chud, a ten nebývá vždy srozuměn s podnikem tak málo lukrativním, jako je vydání symbolistních veršů, a k tomu ještě pro malý kruh čtenářů.“ Ale nakladatel, jaký Březinovi vyhovoval, nabídl se mu zanedlouho sám: redaktor Moderní revue Arnošt Procházka mu 26. února 1895 oznámil, že s přáteli založil při Moderní revui knihovnu, „a v té bychom Vám byli ochotni vydati asi tříarchovou sbírku čísel pokud možno dosud netištěných. Vyšla by ovšem v malém počtu, na velínu, nějaké pěkné úpravy.“ Hned mu také sdělil podmínky honorářové: kdyby kniha nešla na odbyt, honorář by nedostal žádný, v případě opačném by nakladatelství připadlo z čistého zisku 20% a Březinovi 80%. Březina souhlasil, a již po půldruhém měsíci, 12. dubna 1893, byla u Emanuela Stivína v Praze jako druhý svazek Knihovny Moderní revue ve 300 exemplářích dotištěna první Březinova sbírka Tajemné dálky; v korespondenci ji Březina většinou psal v duchu symbolismu Tajemné Dálky (s velkým D), ale také Tajemné dálky (s malým d), a tento druhý způsob se časem v naší literatuře ustálil. Do dvou let byly rozebrány nejen Tajemné dálky, ale také po roce vydaná druhá Březinova kniha Svítání na západě, takže Březina už 2. dubna 1897 oznamoval Anně Pammrové druhé vydání obou sbírek v jednom svazku; vydání se však zdrželo ještě tři léta a vyšlo teprve roku 1900, zato však s třemi litografiemi Fr. Bílka. Procházkovu přání, aby knížka přinesla pokud možno básně dosud netištěné, 249 Tajemné dálky nevyhovovaly: ze 30 jejich čísel byla nová jen čtyři, páté vyšlo opožděně, už po vydání sbírky, ještě časopisecky v Pelclových Rozhledech a ostatní byla v letech 1892–1895 vesměs už uveřejněna, až na jednu báseň v Moderní revui, v Nivě (19) a ve Vesně (5). Tři básně byly v knize bez názvu, místo něho označeny skupinou tří značek paragrafových, které odpadly teprve v Básnických spisech, a to na přání jejich grafického upravovatele Jaroslava Bendy; místo těchto značek byla první slova básní, o které šlo, vytištěna písmem, jehož grafik užil u ostatních pro názvy. Pokud je známo, rukopis Tajemných dálek se nezachoval.
Ó sílo extasí a snů. Niva 3, č. 8 z 16. března 1893 s tímto názvem, v knize je bez názvu. – Odchylky: 1, 1 a 2 z níž prýští umění svých barev; 3, 3 žár lítý rozkoše; str. 10, 2, 2 sil věčných planutím; 2, 4 palčivé a bolestné; 3, 4 lomem prvních vrstev. Moje matka. Vesna 12, č. 8 z 1. dubna 1893 s pseudonymem Václav J. Danšovský. Březinova matka Kateřina roz. Fáková se narodila roku 1832 v Panských Dubenkách u Počátek a zemřela 22. února 1890. O její smrti psal Březina Fr. Bauerovi 25. března a A. Pammrové 28. března 1890; jeho vzpomínky na matku zaznamenali E. Chalupný, Dopisy a výroky O. Březiny, 1931, str. 91–92 a 101–102, a J. Deml, Mé svědectví o O. Březinovi, 1931, str. 353–354, 363. Ze záznamů Chalupného je důležitý Březinův výrok: „U nás doma nikdy nebylo nouze“ (str. 98). Báseň vyšla pod starým Březinovým pseudonymem, ačkoliv se v Nivě už 16. prosince minulého roku objevily jeho verše s novým pseudonymem Otokar Březina, který pro něho vytvořil její redaktor Fr. Roháček, a Roháček ho v redakční listárně ze dne 16. ledna 1893 vyzval, aby při tomto jméně už zůstal – Březina od té doby skutečně užíval jen tohoto pseudonymu. Zaslal tedy Fr. Dlouhému do Vesny Mou matku před utvořením tohoto nového pseudonymu spolu s básní Zimní ráno, uveřejněnou ještě o měsíc později – redaktoři, jak známo, nečtli a netiskli zaslané příspěvky hned. Zimní ráno by svým motivem nasvědčovalo, že bylo napsáno někdy počátkem zimy, která bývá na Novoříšsku časná, nejde-li ovšem o nové zpracování básně starší; Moje matka svým rázem se zdá zapadat do prázdninové Březinovy tvorby, o které psal 8. října 1892 Anně Pammrové; „Naleznete (v této tvorbě) studenou, melancholickou resignaci, zavřenou a klidnou, přírodní jakýsi mysticismus, nezdravý a zajímavý (pro mne) jako hypnotický spánek, symbolické fikce“ – takovou symbolickou fikci byly podle citovaného výroku Chalupnému také verše o ostrém prachu chudoby, který jeho matce šlehal v tváři krásu. Tím ovšem není vyloučeno, že zárodek básně je o něco starší, snad již z jara, jak v knize o Březinovi (str. 513) z vnitřních důvodů usuzuje O. Králík. – Odchylky: 4, 1 Na šedý mramor chrámu; 4, 3 svatých útěch; 4, 4 v květ bílý duše chytala; str. 12, 1, 1 A půlnoc želaná. Mrtvé mládí. Niva 3, č. 11 z 1. května 1893. Žeh bílý světla. Niva 4, č. 2 z 16. listopadu 1893. Přátelství duší. Niva 4, č. 2 z 16. listopadu 1893. Báseň se týká nejdůvěrnějšího Březinova přítele z dob studií v Telči, spolužáka Frant. Bauera; srovn. Dopisy O. Březiny Fr. Bauerovi, 1929. – Odchylky: 6, 3 Ve flakonu vzpomínek; str. 17, 2 již neteče příval. Tichá bolest. Niva 5, č. 2 z 1. listopadu 1894. Vzpomínka. Niva 4, č. 21 z 16. září 1894. Připsání A. P. znamená Annu Pammrovou (1860 až 250 1945), se kterou se Březina poznal roku 1887 v Jinošově, prvním svém učitelském působišti; dopisovali si až do jejího sňatku 1893, a přátelský styk byl obnoven roku 1896 po jejím rozchodu s manželem. Básně, napsané v době přerušení korespondence, týká se Březinova otázka v prvním listě po obnově jejich styků ze 17. dubna 1896: „Ostatně četla jste Tajemné dálky? A nebylo Vám nápadné jisté číslo?“ Srovn. Dopisy O. Březiny Anně Pammrové z let 1889 až 1905, vyd. E. Chalupný 1932, a Listy O. Březiny A. Pammrové z let 1905–1928, vyd. J. A. Verner 1933. Den výroční. Vesna 14, č. 5 z 1. února 1895. Týká se pravděpodobně mrtvé básníkovy matky. Polský básník Zenon Przesmycki uvádí Den výroční mezi ukázkami, jež přeloží pro svou připravovanou anthologii z nové české poesie, 10. října 1894 v dopise Březinovi, který mu její rukopis poslal 7. října; vznikla tedy před tímto datem. Modlitba večerní. Niva 3, č. 2 z 16. prosince 1902; je ze tří básní, které vyšly po prvé s pseudonymem Otokar Březina, a jediná z nich byla potom pojata do Tajemných dálek. Z již uveřejněných básní první Březinovy knihy je tedy nejstarší. – Odchylky: 1, 6 život zhlaď; 1, 7 proseb žhavý žár; 1, 8 a jako koráb plá, v mé duši; 2, 2 v ni, poznání zapal knot, 2, 4 v ohnivou nebes výš i na dno mořských vod; 2, 8 nekonečný kruh a kmit a kvas; 3, 3 vzrůstu mocný vzruch; 3, 4 tajemné zázračné slyším; 3, 8 myšlenek skrytý vznik a boj a vír a tlum; str. 24, 1, 5 v dna temných propastí; 1, 6 se vřelý tryská; 1, 8 se sráží v krápníkův a baldachýnů; 2, 6 zesláblým mře žití ruch a tep; 3, 5 jenž myslí v člověku a voní lilijí. Podzimní večer. Niva 3, č. 22 z 16. října 1893. Apostrofa podzimní. Niva 3, č. 22 z 16. října 1893. V prvním vydání Tajemných dálek se změněným názvem Apostrofa zimní, v druhém jen Apostrofa, v Básnických spisech 1913 opět Apostrofa zimní a 1926 s původním názvem Apostrofa podzimní Siesta. Niva 3, č. 11 z 1. května 1893. Březen. Niva 3, č. 11 z 1. května 1893. Vězeň. Vesna 14, č. 1 z 1. prosince 1894. Čas lije se... Niva 4, č. 9 z 1. března 1894 názvem Neznámé, v Tajemných dálkách již bez titulu. Svůj žal... Moderní revue 1, č. 5 z 8. února 1895 s názvem Svůj žal jsem položil..., v Tajemných dálkách bez titulu. Motiv z Beethovena. Vesna 13, č. 20 z 1. října 1894. V dopise Fr. Bauerovi z 20. prosinec 1894 napsal Březina, že ho k básni inspirovala tak zvaná Mondscheinsonate, kterou slyšel v Telči. Agonie touhy. Vesna 13, č. 6 z 1. března 1894. Návrat. Po prvé v knize. Březina původně báseň poslal F. V. Krejčímu do Rozhledů, ale Krejčí ji neuveřejnil. Březina se v dopise Krejčímu ptal 11. listopadu 1894, odkládá-li Návrat docela, že by jej otiskl jinde, ale báseň vyšla teprve v knize. Byla tedy napsána delší dobu před listopadem 1894. Z věčných dálek... Po prvé v knize. Návštěva. Niva 5, č. 2 z 1. listopadu 1894. Snad potom... Niva 4, č. 21 z 16. září 1894. Pohled smrti. Niva 5, č. 10 z 1. března 1895. Vůně zahrad mé duše... Niva 4, č. 21 z 16. září 1894. Zapomenutí. Niva 5, č. 10 z 1. března 1895. – Odchylka: 2, 1 Po tvářích bolest rozlit ve úsměv. Znamení duše. Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. Psáno asi na mrtvou matku. – Odchylky: 1, 4 Svatá, přežije záření teskné mých dní; 3, 4 a zemřel bych sladkostí polibku. 251 Lítost. Niva 5, č. 10 z 1. března 1895. Vonné soumraky. Po prvé v knize. – Odchylka: 5, 2 k mému loži sedal. Slavný smutek. Po prvé v knize. Umění. Vesna 13, č. 1 z 6. prosince 1893.
SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ
Po vydání Tajemných dálek pomýšlel Březina hned na sbírku novou; v nedatovaném listě Fr. Bauerovi psal již někdy v létě roku 1895, že jeho kniha bude, jak doufá, „vypjatější a sytější, širší a hlubší.“ Tajemné dálky měly úspěch, a tak se mu opět nabídl Arnošt Procházka „pro případ, že byste neměl nakladatele, který by byl pro Vás výhodnější finančně,“ jak psal v nedatovaném listě, a Březina jeho ochoty opět užil: již 17. dubna 1896, v dopise, kterým obnovil přátelský styk s Annou Pammrovou, slibuje jí poslat novou knihu Svítání na západě, „nyní v tisku“, po jejím vydání koncem měsíce, s níž však prý není spokojen tak, jak by si přál. Vyšla v květnu 1896 ve 310 exemplářích, do roka byla rozebrána, a Březina se rozhodl vydat ji znovu spolu s Tajemnými dálkami; stalo se tak až roku 1900. Rukopis se zachoval v pozůstalosti Arnošta Procházky a byl prodán v říjnu 1933 v Zinkově aukci; v něm je titul psán Svítání na západě (s malým z), později jej v dopisech Březina psal také Svítání na Západě (s velkým Z). Časem se ustálilo psaní, jaké je v rukopise. Sbírka obsahuje 21 čísel, až na tři vesměs už otištěných v Nivě (2), ve Vesně (1), v Moderní revui (4), v Rozhledech (9) a v Almanachu Secese (2) od června 1895 do dubna 1896. Úvodní báseň je v rukopise bez názvu, v knize má místo titulu dekorativní značku, v Básnických spisech je počátek prvního verše tištěn literami, kterých se užívá v názvech ostatních básní.
Ples věčných svítání. Po prvé v knize. Ranní modlitba. Po prvé v knize. – Odchylky: str. 62, 1, 2 ještě po jahodách voní; 2, 9 zdola: v Březinově rukopise ‚obrazy vzplanou, jiskřící slávou‘ je rukou Arnošta Procházky změněno tak, jak bylo vytištěno a jak zůstalo ve všech vydáních knihy; 2, 5 zdola je v rukopise Březinovo ‚s křídly ozářenými reflexy‘ rovněž rukou Procházkovou změněno, změna Procházkova byla vytištěna a Březinou ve všech vydáních ponechána. Tys nešla. Rozhledy 5, č. 6 z března 1896. Vteřiny. Niva 6, č. 1 z 1. listopadu 1895. – Odchylky: 2, 3 jak svadlého listí žloutnoucí chvění; 3, 4 v sírově planoucích snech; 5, 4 před skanutím rosy; 6, 3 jež v noci mé budete; 6, 4 v snění má. Proč odvracíš se, ó Slabá? Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. – Odchylka: 3, 1 nad víry tvůrčího zmaru. Legenda tajemné viny. Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. – Odchylka: 3, 5 jak plamenem. Slyším v duši. Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. Báseň byla v uvozovkách. 252 Žalm ke cti nejvyššího jména. Vesna 15, č. 1 z 19. listopadu 1895. Tajemství bolesti. Almanach Secese, březen 1896. – Odchylka: 3, 3 kde z růží polštáře. Vladaři snů. Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. – Odchylka: str. 75, 5, 4 a 5 tvoří jeden verš. Předtuchy. Moderní revue 3, č. 6 z 8. března 1896. – Odchylka: 1, 1 ze sražených plamenů. Němé setkání. Moderní revue 3, č. 1 z 8. října 1895. – Odchylky: 3, 1 Jemné šumění; 5, 1 slzami třpytí se hvězdy. Ó Minulá, když smrti věčný pasát... Rozhledy 4, č. 9 z června 1895. Podle zápisu paní E. Lakomé psáno na smrt sestry básníkova kolegy v Nové Říši. Mythus duše. Rozhledy 5, č. 6 z března 1896. Nálada. Rozhledy 5, č. 6 z března 1896. Podobná noci... Po prvé v knize. Až sedneš za můj stůl... Moderní revue 3, č. 1 z 8. října 1895. – Odchylka: 2, 2 závratný se zdvíhá; 3, 1 Jdu vlastní duší. Vítězná píseň. Rozhledy 5, č. 6 z března 1896. – Odchylka: 6, 2 výkřikem stisknuté hrůzy. Mé dědictví položil’s... Moderní revue 3, č. 3 z 8. prosince 1895. Svítání na západě. Niva 6, č. 6 z 1. dubna 1896. – Odchylky: 2, 3 vyhaslé dni; 5, 3 hořkou a vonnou. Víno silných. Almanach Secese, březen 1896. – Odchylka v rukopise: 1, 1 víno silných v mé číši.
VĚTRY OD PÓLŮ
O přípravách k vydání třetí knihy básní informoval O. Březina několikrát Annu Pammrovou. Po prvé se o ní zmínil v listě z 2. března 1897: vyjde prý po prázdninách, a básně, které v poslední době uveřejnil, jsou prý její částí. Za měsíc, 2. dubna, mluví o vydání na podzim, budou prý to volně rytmované básně, ale nejsilnější čísla, „která mají (knize) dodati nového zabarvení“, dosud prý nenapsal. Že kniha opět vyjde nákladem Moderní revue, a to v září, oznámil Pammrové 19. července. Podle Březinova listu F. V. Krejčímu z 31. srpna nabídl se mu, pravděpodobně za Rozhledy, nyní také Krejčí novou sbírku vydat; Březina se omlouvá, aby se Krejčí nehněval, že jeho nabídky nemohl použít, „považoval jsem za svou povinnost dnes, kdy se dá spíše očekávati, že se snad má kniha prodá, nabídnouti ji v první řadě Moderní revui, která vydala mi, neznámému, Tajemné dálky.“ Větry od pólů byly dotištěny 15. září 1897 a vyšly s výzdobou Karla Hlaváčka v počtu 413 výtisků; druhé vydání s Březinovou podobiznou od Frant. Bílka vyšlo v Kosterkově knihovně Symposion roku 1905. Rukopis se zachoval v pozůstalosti Arnošta Procházky a byl prodán v Zinkově aukci v listopadu 1933; název je psán Větry od Pólů (s velkým P), jak Březina psal v listech častěji, ale ustálil se způsob psaní s malým p Větry od pólů. Ve Větrech od pólů je 20 básní, z nich 11 vyšlo od srpna 1896 do září 1897 v časopisech Vesna (1), Rozhledy (3), Moderní revue (4), Nový život (1) a Volné směry (1) 253 a v pamětním sborníku Morava svým Maticím (1), ostatních 9, mezi nimi čísla úvodní a závěrečné, obě bez názvu, patřilo k oněm ještě nenapsaným, o kterých Březina psal Pammrové, a ve Větrech od pólů byly novinkou.
Vládnoucí. Po prvé v knize. Královna nadějí. Nový život 1, č. 8 ze srpna 1896. Redaktor Nového života Karel Dostál Lutinov požádal Březinu o příspěvek 7. února 1896, v čísle červnovém uveřejnil ve formě rozhovoru výklad jeho básně Svítání na západě a v červencovém počal o Březinovi otiskovati obsáhlou studii Sig. Boušky; Březina Lutinovovi hned potom 21. července 1896 poslal tuto báseň s dopisem, který Lutinov autograficky reprodukoval v čísle říjnovém. Na obálce prosincového čísla je anonymní výklad Královny nadějí, jehož autorem byl Sig. Bouška. – Odchylka: str. 97, 1 Tak mluvila ke mně má duše tvoří samostatný verš. Mučedníci. Po prvé v knize. – Odchylka: 8, 4 stisknutých agoniemi duše. Kde jsem už slyšel? Rozhledy 6, č. 7 z ledna 1897. – Odchylky: 2, 9 V něm dřímaly němé otázky; 2, 14 verš se končí slovem odpovídají, další část od jásotu do května tvoří verš samostatný; str. 101, 7 Kde jsem už cítil žár tvého zraku. Modlitba za nepřátele. Vesna 16, č. 1 z 1. listopadu 1896. – Odchylky: 2, 10 neboť těžký stín; str. 103, 4 jediné slunce; 15 a 16 tvořily jeden verš; 17 a teskno se opakovalo jen dvakrát; 3 zdola: v němž duše. Úsměv života. Morava svým Maticím 1897. O příspěvek požádal Březinu 2. března spoluredaktor Svat. Čech, který 21. května prosbu opakoval a 29. května děkoval za zaslanou báseň Láska, žádaje Březinu o kratší báseň, o níž se Březina v listě zmínil a za kterou Čech 11. července také poděkoval. Touto kratší básní jest Úsměv života. Báseň Láska v matičním sborníku nevyšla, asi pro svou délku, a Březina ji potom otiskl teprve ve Větrech od pólů. – Odchylka: třetí strofa je otištěna jako druhá a počíná se Však zrak tvůj, strofa druhá jako třetí. Šťastní. Moderní revue 6, č. 3 z 8. června 1897. – Odchylky: 3, 3 před vámi v tisíciletích; str. 106, 1 a 2, 1 vstali v těch chvílích. Noci! Moderní revue 5, č. 1 z 8. října 1896. Bratrství věřících. Moderní revue 4, č. 5 z 8. srpna 1896. Polední zrání. Rozhledy 6, č. 1 z října 1896. – Odchylky: 1, 4 v rkp. a I. vydání poledního slunce, v Rozhledech jako v Básnických spisech zrání a v této podobě (polední zrání) se verš opakuje vždy na počátku dalších odstavců ještě čtyřikrát, ale v I. vydání sbírky je čtvrté opakování vynecháno a odstavce čtvrtý a původní pátý jsou spojeny; verš byl mezi 3. a 4. veršem zdola (mezi pro uštknutí hadů a Vření jeho); 2, 2 o květech a jarech; 4, 3 Snění odvěké síly; 4, 4 v bělostném sevření; 4, poslední verš: pod klenbami; str. 110, 3 a 4 tvoří jeden verš; 2, 6 bázní bouří neviditelných; poslední verš: ohlasem klekání jitřních. Pohyb němých úst. Moderní revue 5, č. 6 z 8. března 1897. Město. Po prvé v knize. Bouře. Po prvé v knize. Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně. Rozhledy 6, č. 24 ze září 1897. Magické půlnoci. Po prvé v knize. Dlouho stáli... Volné směry 1, č. 4 z února 1897. – Odchylky: 1, 2 V staletí tragickém; 1, 3 Dvě mystické noci jednoho dne, okna protiležící; 1, 4 střásaly hvězdy do vigilií; 6, 1 Nadšení letního dne v jejich slovech se chvělo. 254 Příroda. Po prvé v knize. Laská. Po prvé v knize. Viz poznámku k básni Úsměv života. Letní slunovrat. Po prvé v knize. – Odchylka: 4, 2 země a duší. Když z lásky tvé. Po prvé v knize.
STAVITELÉ CHRÁMU
V dosud známé Březinově korespondenci z doby mezi vydáním Větrů od pólů a Stavitelů chrámu jsou sice zprávy o jeho nepřetržité umělecké tvorbě, ne však přímo o rozhodnutí vydat čtvrtou knihu básní a o jejích přípravách. Byla dotištěna 19. května 1899, vyšla zase nákladem Moderní revue v 300 exemplářích a má název Stavitelé Chrámu (s velkým Ch), který se po opadnutí vln symbolismu časem ustálil na formě Stavitelé chrámu (s malým ch), jak tomu podobně bylo u názvů dřívějších. Rukopis zůstal v majetku A. Procházky. Z 19 básní knihy bylo 9 nových, časopisecky neotištěných, z ostatních deseti vyšlo od října 1897 do dubna 1899 v Moderní revui pět, v Lumíru dvě, v Novém životě, Rozhledech a Volných směrech po jedné; dvě básně jsou bez nadpisu, který nahradily drobné dekorace.
Zpěv staletími bloudící. Moderní revue 7, č. 1 z 8. října 1897. Stavitelé chrámu. Po prvé v knize. Vigilie. Moderní revue 7, č. 5 z 8. února 1898. – Odchylky: str. 137, 1, 1 a 12 sestouplých stínů v jednom verši; 3, 1 Slyšte! Zpíváni světel; str. 137 předposlední verš: dle svaté. Jsem jako strom v květu... Lumír 27, č. 1 ze září 1898. Smutek hmoty. Po prvé v knize. Doupata hadrů. Po prvé v knize. Nad všemi ohni a vodami... Po prvé v knize. – Odchylka: str. 145, 1, 5 ohlas jako samostatný verš. Zem? Po prvé v knize s názvem Svět rozkládá se... Zas ve vidění prorockém. Po prvé v knize. – Odchylka: 3, 2 znamením se vznáší na všech. Tělo. Moderní revue 9, č. 4 z 8. ledna 1899. – Odchylky: 2, 1 Jitra bloudila; 3, 6 výheň házela; str. 149, 4 zpívají věčností přede mnou. Se smrtí hovořící spící... Po prvé v knize. – Odchylky: 3, 1 o předené loviti; str. 151, 3, 1 tisíciletí! a nechati kroužiti světy; 3, 2 a padati uzrálá; 4 poslední verš: nemocí stala se pravda jako samostatný verš; str. 154 poslední verš: pálily spící jako samostatný verš. Apotheosa klasů. Volné směry 3, č. 1 z listopadu 1898. – Odchylky: 1, 2 jež jsi požehnal; 4, 1 nedělních ve vašem dechu cítím; 5, 2 lích denní jiskření; str. 157, 3, 4 dle nejsvětější vůle tvé ti vzklíčí oddaně. Když nebe vaše okna ozáří... Moderní revue 9, č. 4 z 8. ledna 1899. – Odchylka: 2, 7 minulá s bohatstvím odplula. Svět rostlin. Po prvé v knize. – Odchylka: v posledním verši koření žízeň. Proroci. Moderní revue 8, č. 9 z 8. června 1898. – 1, 7 promění slunce jako samostatný verš; str. 161, 2, 6 Pohnutí národů se před nimi zachví tvým dechem; 2, 8 a mění ji v tisíciletích; 2, poslední verš: poznáním změní se; 3, 6 popraviště je přidáno; str. 162, 3, 2 kteří neznali rozkoš. 255 Hvězd hasnou tisíce... Lumír 27, č. 22 z dubna 1899. Milost. Nový život 4, č. 1 z ledna 1899. Země vítězů. Rozhledy 7, č. 13 z dubna 1898. Pozdravujeme jaro! Po prvé v knize.
RUCE
V dopise o návštěvě sochaře Fr. Bílka oznámil Březina 8. listopadu 1900 Anně Pammrové, že Bílek „bude doprovázet kresbami příští jeho knihu“, a po dvou měsících 3. ledna 1901 mluvil už o jaře, kdy kniha bude moci vyjít, bude-li Bílek hotov s kresbami. Bílkovi psal o 14 dní později, 17. ledna, že by kniha mohla vyjít v květnu nebo v červnu, „není chvatu“; z dvaceti básní, jež do ní chce zařadit, je prý hotovo osmnáct. Po měsíci, 17. února, oznámil Bílkovi definitivní název knihy Ruce, ale s tiskem prý nelze začít, dokud ještě nenapíše dvě, tři čísla „nutná k vyznačení některých důležitých myšlenkových míst“; po týdnu, 24. února, sděluje, že knihu pomalu dokončuje, 12. března poslal několik dalších rukopisů, po dvou dalších měsících, 8. května, táže se na přesnou adresu, kam rukopisy poslat, prohlásil: „Dnes jsem hotov a mohlo by se počíti s tiskem okamžitě“; 17. července si přál rychlejšího tempa korektur a 4. srpna oznámil, že právě dostal první výtisky. Ruce vydal František Bílek na subskripci v 300 výtiscích s bohatým obrazovým doprovodem, kterým básnické vise Březinovy vyjadřoval výtvarnou řečí. Rukopis zůstal v Bílkově majetku. Druhé vydání vyšlo roku 1908 v Kosterkově Symposionu v úpravě Březinových sbírek předešlých s několika kresbami opět Bílkovými. Z 20 básní Rukou vyšlo 12 od října 1899 do dubna 1901 v Moderní revui (4), v Novém životě (3), v Lumíru (2), ve Volných směrech (1), v Moravě (1) a v Almanachu na rok MCM (1); z nových osmi jsou podle listu Bílkovi z 12. března Ruce básní ústřední a Zpívaly vody, Zpívaly hořící hvězdy, Kolozpěv srdcí a Dithyramb světů jejím pokračováním. Kniha vyšla na samém sklonku Březinova pobytu v Nové Říši; koncem téhož měsíce srpna se stěhoval na nové působiště do Jaroměřic nad Rokytnou.
Chvíle slávy... Moderní revue 7, č. 6 z 8. března 1901 s názvem Prolog knihy Ruce a s označením místa vzniku: Nová Říše. Vedra. Lumír 28, č. 8 z prosince 1899. – Odchylky: str. 175, 1, 3 břečťany ohně přissávají; 1, 5 slaví svou hostinu knížata noci je samostatný verš; 2, 4 cestami, jež bílými; 2, 8 zvážněl zrak mužů; 2, 12 řítí se v kataraktech jako samostatný verš; 2, 3 zdola: A čekajíce atd. jako počáteční verš nového odstavce; str. 176, 1, 1 Poslední vegetace ohně na zříceninách! jako samostatný verš; 1, poslední verš: a nebes! jako samostatný verš; 2, 6 písmo neviditelné sdělení; 2, poslední verš: jak zvoní! jako verš samostatný. 256 Hudba slepců. Moderní revue 7, č. 2 z 8. listopadu 1900. Báseň Březina původně zaslal na prosbu Ot. Theera v polovici května 1900 pro připravovaný časopis mladých Pražská revue, který měl vycházet u Fr. Bačkovského, ale plán časopisu ztroskotal a Theer rukopis Březinovi vrátil. – Odchylka: 5, 2 jež tepem. Bolest člověka. Nový život 6, č. 1 z ledna 1901. Ruce. Po prvé v knize. Zpívaly vody. Po prvé v knize. Zpívaly hořící hvězdy. Po prvé v knize. Kolozpěv srdcí. Po prvé v knize. – Odchylka: 3, 3 vítěz, pán skrytých mocí; poslední verš: žíti! jako verš samostatný. Dithyramb světů. Po prvé v knize. Tichý oceán. Nový život 5, č. 3 z března 1900 v autografické reprodukci s Bílkovou ilustrací. Podle Březinovy korespondence s K. Dostálem Lutinovem byla báseň počátkem prosince 1899 téměř hotova, Březina ji Lutinovovi poslal 10. ledna 1900. – Odchylka: 1, 4 královské dávné nádhery. Chvíme se nad mocí vůle. Nový život 5, č. 3 z března 1900. – Odchylky: 3, 1 zdrobnělá, zrající dle rodných; 5, 2 duší, jež neznají zapomenutí, ponechal’s; 5, 3 nad mocí vůle; 5, 4 nám, dědictví knížecí, z tajuplného. Stráž nad mrtvými. Moderní revue 11, č. 1 z 8. října 1899 s názvem Příměří. – Odchylky: 3, 3 a 4 v onen večer až rozestřel je v knize přidáno; 3, 5 a pod polibky svými tahy tázavé jsme cítili; 4, 1 nad stany, bez hnutí, v modlitbách; str. 199, 1, 3 za večerů před slavnostmi tvých svatých vítězů; str. 200, 4, 1 A smrti poselství jak včely úlů mystických; 4, 3 včel hudba až vířící je v knize přidáno; 4, 4 pro výši tónů v hymnech vítězství samostatný verš ve znění pro výši tónů v hudbách života a v hymnech vítězství; 4, 5 po věky znějící je přidáno; str. 201, 1, 1 hloubkami se zádumčivě zavlní; 1, 3 znít budou všemi chodbami tvých labyrintů; 2, 3 obrátíme zemdlené své zraky; 2, 6 kde zrna. Šílenci. Lumír 29, č. 1 z října 1900. – Odchylky: str. 203, 4, 3 když čisti jsme snili; 6, 2 němou moudrost; str. 204, 1, 2 vždy duševnější. Čisté jitro. Moderní revue 7, č. 5 z 8. února 1901 s označením místa vzniku: Nová Říše. Báseň je inspirována Březinovými pobyty u lesníka Otce v myslivně v Červeném Hrádku. Místa harmonie a smířeni. Volné směry 5, č. 1 z listopadu 1900. – Odchylka: 6, 2 gestem své lásky, jež duhové brány nám klene. Věčně znova. Morava 1, č. 1 z března 1901 s názvem Ruce pěvců; v rukopise knihy je tento název Březinou přetržen. – Odchylka: 4, 4 všudy přítomná a svatá, jemná. Ženy. Po prvé v knize. – Odchylka: 3, 4 a němým gestem. Odpovědi. Po prvé v knize. Jarní noc. Po prvé v knize. Čas. Almanach na rok MCM v listopadu 1899.
TORSO ŠESTÉ KNIHY BÁSNÍ
Po vydání Rukou uveřejnil Březina do dubna 1907, tedy za šest let, jen 13 básní, až na jednu, která vyšla roku 1902 v Rožkově Srdci, vesměs v Moderní revui; byla tam roku 1901 otištěna jedna, 1902 rovněž jedna, 1903 čtyři, 1904 dvě, 1906 tři 257 a 1907 jedna, poslední. V úvodě k těmto poznámkám je uvedeno, že tyto básně měly býti součástí šesté Březinovy sbírky, kterou vydat se však básník už neodhodlal; po válce dokonce knižní jejich publikaci rozhodně odmítal a teprve roku 1925 dovolil je vydat J. Portmanovi, ale jen v nepatrném počtu exemplářů jako soukromý tisk s prozatímním, jak Portmanovi napsal, názvem Básnické spisy II., protože podle sdělení Em. Lešehradovi z roku příštího 1926 „tvoří fragment nedokončené knihy a budou svým časem připojeny jako dodatek k mým Básnickým spisům.“ Pro Portmanovo vydání sestavil jejich pořad, v němž se několikrát odchýlil od chronologického postupu, a revidoval, stejně jako potom pro anthologii Lešehradovu, i jejich text; přes fragmentárnost celku Březina jejich soubor komponoval. Ve vydání z r. 1933 jsem je podle Březinova plánu a v jeho uspořádání připojil k pěti jeho sbírkám jako dodatek bez názvu s čistě věcným označením Torso šesté knihy básní.
Znalec Březinova díla Otakar Fiala, který se s básníkem po léta stýkal v rodných Jaroměřicích, řešil roku 1939 v důkladné a pronikavé studii Mlčení Otokara Březiny (Listy filologické, roč. 33) také otázku, tvoří-li Portmanova edice skutečný celek nebo jen torso sbírky, a motivickým rozborem, rekonstrukcí skladebného plánu a zjištěním jednotného duchovního ovzduší souboru dospěl přesvědčení, že „sbírka je skutečně uzavřeným celkem“, knihou, kterou podle sdělení Jakubu Demlovi z roku 1904 chtěl Březina vydat s názvem Země, nezmíniv se však tehdy Demlovi, bude-li to kniha veršů nebo essayů. Badatel má plné právo ze svých poznatků vyvodit a zastávat každý důsledek; vydavatel Březinových spisů považuje však za nutné nevnášet zatím do edice cizí pojetí a přesně se řídit citovaným Březinovým výrokem, že tyto verše tvoří fragment nedokončené knihy, o jejímž názvu se Březina definitivně nerozhodl, vyžádav si pro tisk Portmanův prozatímní titul Básnické spisy II a roku 1926 prostě prohlásiv, že verše budou svým časem k dosud vydávaným Básnickým spisům připojeny jako dodatek. Ot. Fiala ve vylíčení Březinovy „doby jaroměřické“ ve sborníku Stavitel chrámu z konce roku 1941 výsledek svého zkoumání také popularisuje, mluvě o šesté Březinové sbírce Země, která vznikla v této době; ujme-li se Fialův název, přejde také jistě do edice Březinových Spisů. O. Králík v monografii Otokar Březina poslední období básníkovy tvorby skutečně již nadpisuje Země pravě na základě studie Fialovy, i když proti jeho argumentaci má výhrady.
V listě A. Pammrové z 26. února 1902 cituje Březina k výkladu, že „s visí světa, jak ji má dnes, je možno už jen jediné: jíti dále a vyplniti věrně a oddaně své poslání“, čtyři verše, patrně strofu z náčrtku k básni:
258 Nekonečný je domov náš, objímá všechny světy a zem; nádherou jeho pohledů je slep, jazyk je zmaten a něm. V jeho tajemné službě dělníci, bratří, za dílem svým jdou i mistři s úsměvem jemným za dalekou vidinou svou.
Čižba. Moderní revue 8, č. 8 z 8. května 1902. – Odchylky: 2, 1 všech prsou dvih; Portman 5, 1 ve sladké závrati; 5, 3 milenců svojích srdce. Vše zachvátit... Moderní revue 8, č. 3 z 8. prosince 1901. Píseň o věčném mládí. Srdce 1, č. 7 z března 1902. – Odchylky: 2, 6 jež svoji královskou; 3, 1 plíž se tmou; 4, 1 ho zvou. Zpívala. Moderní revue 12, č. 12 z 8. září 1906, datováno Červen 1906. – Odchylka: 2, 2: ze hlubin. – Podle záznamu M. Lukšů (O. Fiala, Mlčení, zvl. otisku str. 21) psáno jako vzpomínka na rodinu novoříšského Březinova přítele MUDr Karla Křivého, jenž předčasně zemřel 5. října 1902 Žalm odcházejících pokolení. Moderní revue 9, č. 6 z 8. března 1903. – Odchylka: str. 226, 2, 7 vítáno salvami bouří. Gigantské stíny. Moderní revue 9, č. 8 z 8. května 1903 s názvem Gigantské stíny, jdete národy... Hlubiny bolesti. Moderní revue 9, č. 8 z 8. května 1903. Mythus ženy. Moderní revue 10, č. 1 z 8. října 1903 s názvem Zpěv milenců můj příchod uvítal... Neděle svatodušní. Moderní revue 11, č. 1 z 8. října 1904. – Odchylky: str. 232, 2, 14 v nekonečnostech; str. 235, 2, 1 Míjejí hodiny jako verš první, Chlad večerní se snáší nad krajem jako verš druhý Na zemi růže nepřestávají hořet. Moderní revue 10, č. 1 z 8. října 1903. – Odchylka: 4, 4 národům zrají. – Se 4. strofou srovn. čtyřverší z listu A. Pammrové, cit. v těchto poznámkách. Nepřemožitelní rostem... Moderní revue 13, č. 1 z 8. října 1906. Ztracení. Moderní revue 13, č. 1 z 8. října 1906. Tisíce srdcí pělo v srdci tvém. Moderní revue 13, č. 7 z 8. dubna 1907. – Em. Chalupný uvádí (Dopisy a výroky O. B., str. 113) z hovoru s Březinou o šesté jeho sbírce, že se Březina zmínil o této básni, kterou prý psal v době, kdy se mu zdálo, že účtuje s celým životem („z času vystoupil’s jak z vozu válečného“); „je to jako náhrobní kámen mého díla.“.
259 OBSAH
TAJEMNÉ DÁLKY7–55
Ó sílo extasí a snů9–10 Moje matka11–12 Mrtvé mládí13–14 Žeh bílý světla15 Přátelství duší16–17 Tichá bolest18–19 Vzpomínka20 Den výroční21–22 Modlitba večerní23–24 Podzimní večer25 Apostrofa podzimní26 Siesta27 Březen28 Vězeň29–30 Čas lije se31 Svůj žal32–33 Motiv z Beethovena34–35 Agonie touhy36 Návrat37–38 Z věčných dálek39–40 Návštěva41 Snad potom...42 Pohled smrti43 Vůně zahrad mé duše...44–46 Zapomenutí47 Znamení duše48 Lítost49–50 Vonné soumraky51–52 Slavný smutek53 Umění54–55
SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ57–90
Ples věčných svítání59 Ranní modlitba60–62 Tys nešla63–64 Vteřiny65–66 Proč odvracíš se, ó Slabá?67 Legenda tajemné viny68 Slyším v duši69 Žalm ke cti nejvyššího Jména70–71 Tajemství bolesti72–73 Vladaři snů74–75 Předtuchy76 Němé setkání77 Ó Minulá, když smrti věčný pasát...78 Mythus duše79–81 Nálada82 Podobná noci83 Až sedneš za můj stůl84 Vítězná píseň85–86 Mé dědictví položil’s87 Svítání na západě88 Víno silných89–90
[261] VĚTRY OD PÓLŮ91–127
Vládnoucí93–94 Královna nadějí95–97 Mučedníci98–99 Kde jsem už slyšel...?100–101 Modlitba za nepřátele102–103 Úsměv života104 Šťastní105–106 Noci107 Bratrství věřících108 Polední zrání109–111 Pohyb němých úst112 Město113 Bouře114 Píseň o slunci, zemi, vodách a tajemství ohně115–117 Magické půlnoci118 Dlouho stáli119–120 Příroda121 Láska122–124 Letní slunovrat125 Když z lásky tvé126–127
STAVITELÉ CHRÁMU129–170
Zpěv staletími bloudící131 Stavitelé chrámu132–135 Vigilie136–139 Jsem jako strom v květu...140–141 Smutek hmoty142 Doupata hadů143 Nad všemi ohni a vodami144–145 Zem?146 Zas ve vidění prorockém147 Tělo148–149 Se smrtí hovoří spící...150–155 Apotheosa klasů156–157 Když nebe vaše okna ozáří158 Svět rostlin159 Proroci160–162 Hvězd hasnou tisíce163–164 Milost165–166 Země vítězů167–168 Pozdravujeme jaro!169–170
RUCE171–213
Chvíle slávy173–174 Vedra175–176 Hudba slepců177–178 Bolest člověka179 Ruce180–182 Zpívaly vody183–184 Zpívaly hořící hvězdy185 Kolozpěv srdcí186–190 Dithyramb světů191–193 Tichý oceán194–195 Chvíme se nad mocí vůle196–197 Stráž nad mrtvými198–201 Šílenci202–204 Čisté jitro205 Místa harmonie a smíření206–207 Věčně znova208 Ženy209 Odpovědi210 [262] Jarní noc211 Čas212–213
TORSO ŠESTÉ KNIHY BÁSNÍ215–244
Čižba217 Vše zachvátit...218–219 Píseň o věčném mládí220–221 Zpívala222 Žalm odcházejících pokolení223–226 Gigantské stíny297 Hlubiny bolesti228–222 Mythus ženy230–231 Neděle svatodušní232–235 Na zemi růže nepřestávají hořet...236 Nepřemožitelní rostem...237–240 Ztracení241–242 Tisíce srdcí pělo v srdci tvém...243–244
POZNÁMKY245–259
SEZNAM PŘÍLOH
1. Otokar Březina. Dřevoryt Fr. Bílka. Frontispice 2. Faksimile titulního listu rukopisu „Větrů od pólů“. U str. 92 3. Faksimile Březinova rukopisu. U str. 108
[263] SPISŮ OTOKARA BŘEZINY SVAZEK I. BÁSNICKÉ SPISY Redigoval Miloslav Hýsek V úpravě Františka Bílka a s reprodukcí jeho dřevorytu „Otokar Březina“ VYDALA ROKU 1948 ČESKÁ AKADEMIE VĚD A UMĚNÍ NÁKLADEM A TISKEM MELANTRICHA V PRAZE Třetí vydání (7.–10. tisíc) Cena brož. 150 Kčs
E: jf; 2004 [264]