MYSLIVNA V ZIMĚ.

Karel Leger

MYSLIVNA V ZIMĚ.
Prosinec přišel. Mrazy kruté v les zadýchaly. – Jako přižehnuté do temna zrudly mladé dubiny. A suché listí smutně lesem šumí. Sníh rozletěl se, zavál pěšiny, jen myslivec je pod ním hledat umí. Les hluchý je a ztrnulý a němý. Snět zasněžená kloní se až k zemi a všechno kolem leskne se a svítí. Jak chaloupka tam z bájky podivná v zavátých lesích stojí myslivna, ze stříbra zdá se vystavěna býti! Mráz jinovatkou okna zakrývá, však dechem svým ji někdo rozhřívá, sklem prohřátým se v dálku zadívá. Ženuška mladá čeká doma s touhou, jak o samotě zdá se chvilka dlouhou! 30 V útulné jizbě teplo je a milo, však mužíček, ten zmrzlý bude as! Teď zaslechla již známý jeho hlas, a srdéčko jí nedočkavě bilo. Jde bílým sněhem, pušku pod pažím a dýmku v zubech, nad ním modrý dým. Už otevírá. – Maně usmála se a vzdorovitě sešpulila rtík. To do světničky se psem vpadne zas, pošlape všechno, jak už jeho zvyk, ten neposlušný starý nezbedník! A jako pírko chytne ji a zvedne, omrzlé vousy samý led a sníh jí do tvářiček vtiskne růžových, na každou stranu po hubičce jedné. Hu, jak to studí! A ženuška maně tvářičky sladké skrývá v bílé dlaně. 31