ČARODĚJKA.

ČARODĚJKA.
Potkal jsem ji v šumu lidí na náměstí z večera, její oči pod kloboučkem zahořely do šera. V dlouhých řasách rozžhaveny nebyly to oči ženy. Mhouřila je. Drobné jiskry kmitaly se ze dna jich, a tam někde v temném koutku hoří, hoří sladký hřích. Fosforečným ohněm plály – bludičky tak svítí z dáli. Usmála se – lhavý úsměv jako motýl přeletí, jenom drobné ostré zoubky svitly při tom perletí. 64 Myší zoubky! Hryzat znaly, mnohé srdce ohlodaly. Lehounkým se vznáší krokem, pyšná jako královna, a kolem ní všady vane jakás vůně čarovná. Ó, v té vůni kouzlo její, chřípě mužů jen se chvějí. Ssaje vůni opojivou opatrně vážný kmet, neušetří, svůdná, ani kvintánových šestnáct let. Kráska jak by nevěděla, jen se vznáší hrdá, skvělá. Dech zatají mladý kaplan, žlutá tvář mu oživne, i ten dělník z práce jdoucí čichne – sprosťák! – odplivne. Ona jde a ve své kráse vždy vítězná usmívá se. Konečně se domů vrací, pod vlečkou se zvedá prach. Doma čeká manžel na ni, vaří, kutí starý brach. 65 Večeře už kouří v míse.míse, paní zatím odstrojí se, zoubky skládá, vlasy skládá, v kout odhodí suknice, ze svůdné je čarodějky stará čarodějnice. Se šatem, jejž odložila, zmizela i vůně milá. Manžel čichá, čichá, čichá, šeptá v bázni – hrůzou bled: „Jakás takás čertovina!“ Ale sotva hlavu zved’, ohlávku naň hodí žena, v týl mu skočí, marně stená, křikne naň a bičem šlehne – rázem v kozla proměněn, manžel tryskem v šero noci komínem s ní letí ven. – Zřel jsem ji, jak tmou se řítí, za ní jiskry v letu svítí. A já hrůzou křižoval se: „Hle, jak zmučí člověka! Vem si příklad! Obdivuj se ženským hezky z daleka! 66 Z blízka bys jen viděl skvrny na liliích, v růžích trny! A když vidíš po ulici pyšnou krásku kolem jít, kol ní cítíš vůni sladkou – jen se nedej omámit! Což? Snad doma páchne jinou jakous takous čertovinou!“ 67