NEVINNÝ.

NEVINNÝ.
Na nebi bylo plno chmur. – Letěly vrány přes náš dvůr. A jedna sedla na střeše, přinesla něco k potěše. Přinesla v zimě poupátko, malinké hezké děťátko. Volala s hůry: „K vám, k vám, k vám, děťátko nesu, kam je dám?“ Jak panímáma slyšela, závorou dvéře zavřela. „Jsem stará – co si počnu s ním? leť jinam, k nám tě nepustím!“ 68 Šafářka vyšla ze vrátek: „Mám sama už pět holátek!“ A čeledínka ve zlosti: „Mám,“ řekla, „jiné starosti!“ A hospodář šel, pušku chyt’ a chtěl tu vránu zastřelit. Slyšela naše Anička, tak nezkušená, mladičká. Hned vyšla na dvůr ve spěchu: „Je třeba vráně oddechu. Z daleka letí ubohá, vždyť děťátka jsou od Boha. Jen odpočiň si, nespěchej a děťátko mi, vráno, dej!“ – A vrána jen se divila: „Co že to pravíš, rozmilá? Vždyť nevíš co a kterak s ním!“ – „Ať nevím, však se naučím. Jen do komůrky mi je nes, ať pokolíbám ještě dnes. 69 Do bílých plínek si je dám, a pochovám a zulíbám!“ – A tak to bylo, tak, tak, tak, ať mluví lidé všelijak. Ať svádějí to na mne jen, já dojista jsem nevinen! Nu, věřte mi to – proč bych lhal? Já jsem tu vránu neposlal! 70