MOR.
Z močálů kalných, z mrtvých vod
příšerný stín se zdvih’,
mlhami plížil se, noční tmou,
kol chatrčí se mih’.
V komůrky vesnické zákeřně vpad’,
do ulic města i v knížecí hrad.
Kudy se plížil, luční květ
zežloutl, vad’ a mřel,
do brázdy skřivánek upadal,
než peruť rozevřel.
A vadly růže i za ňadry děv,
kudy se ubíral příšerný zjev.
Pod hrudí utich’ srdce tluk,
ve zracích oheň zhas’,
a člověk padl a umíral,
jak podseknutý klas.
Na loži, u stolu, na cestě kdes,
sotva že vzdychl a bez ducha kles.
Nepomoh’ lék ni modlitba,
opuštěn boží chrám,
s hostií v rukou tu na oltář
kněz mrtev padl sám.
A hrůza za hrůzou se šířila dál,
do zlatých síní, kde panoval král.
Dvořané zbledli, zbledl král,
udeřil na meč svůj.
„Kdos věrný, spěš ke mně do hradu
a po boku mi stůj!“
Shlukli se rytíři kolem jak zeď, –
morový přízrak sem nevnikne teď? –
Na hradě pevném bylo to,
mosty jsou zdviženy
a děla ležela na hradbách
a brány zazděny.
S cimbuří dohlédla bedlivá stráž
po celém království k hranicím až.
19
A vidí, vidí: po kraji
stín příšerný se táh’
bez cíle – všude, kam vykročilvykročil,
květ vad’ mu ve stopáchstopách,
a kde si na prahu chatrče leh’,
tam za ním zůstal jen zoufalý vzdech.
Na baštách stáli rytíři, –
nabita děla již. –
Stín strašný plížil se po kraji
ke hradu blíž a blíž.
Černala hrdla se bronzových děl,
z doutnáků bílý dým vzduchem se chvěl.
V brnění stáli rytíři
opřeni o kopí,
zality vodou se třpytily
hluboké příkopy.
Pták ani motýl nepřelét’ snad
přes hradby žulové v zavřený hrad.
S nejvyšší věže vesele
královský prapor vlál, –
s princeznou mladou a spanilou
s cimbuří hleděl král.
„Neboj se, dceruško, já klidný jsem,
nevnikne morová nákaza sem!
Nikdo ji přenést nemůže,
zazděny brány jsou,
pták ani nezkusí přeletět
přes hradbu vysokou.
Po baštách přechází věrná mi stráž,
buď klidna, v bezpečí stojí hrad náš. –
Proč bledá jsijsi, má princezno?“
ještě se dcery ptal.
V tom dole na cestě pod hradem
zněl koně prudký cval.
Chřestily oblázky, duněla zem –
kdo tryskem šíleným přijíždí sem?
20
Mladičký rytíř letí to
o závod s vichřící,
ke hradu z daleka upírá
své zraky zářící.
Ale stín smrtí mu v zápěti již –
„Má dcero, proč s takovou hrůzou tam zříš?“
Kůň uštván, zpěněn, ze slabin
krev černá kane mu
a jezdec opouští otěže, –
bůh pomoz bídnému!
Doletěl k příkopu, zdvižen je most, –
ne, branou neprojde zemdlený host!
Neprojde! Morem zachvácen,
na čele smrti znak,
na kraji příkopu s koně kles’
a kalný zvedl zrak. –
„Neboj sese, dceruško, k příkopu jen!
dál přes něj nemůže, ni jeho sten.
Svíjí se v prachu, zmíraje
vryl prsty v černou zem,
jen zraky horečkou planoucí
upírá k tobě sem.
Usmál se a ztěžka pozdvihl páž –
Kdo je to, dceruško? zdali jej znáš?
Proč se tak chvěješ, dítě mé?
proč zesinal ti ret?
Pojď – sejdem. Na boj ten smrtelný
je smutno pohlížet.
Pro bůh! co značí to? než mrtev pad’pad’,
polibek poslal sem – a tobě snad?“
Zalkala. – „Otče!“ zasténá,
„toť milý můj tam kles!
Polibek doletěl přes příkop
a pozdrav Smrti nes. – –
Mor je tu!“ vykřikla. Selhal jí hlas,
na dlažbu padla, jak podťatý klas.
21