ČERVÁNKY.
Zdávalo se nám
v horečných mátožných snech
o zlatých jitrech, o slunečních dnech
nad rodným krajem až k tatránským stěnám,
o rozjasněných do dálky obzorech
záplavou červánků vyzlacených,
jak nová doba rodí se z nich. –
Zdávalo se nám – – Budí se den?
Pod kroky osudu chvěje se země,
v základech hluboko duní to temně, – –
splní se přece náš veliký sen?
Do ruda kolkolem obzory hoří,
starý svět chvěje se, v rumy se boří,
hromem se ozývá boží hněv!
Co bude? nový den? do tmy a mdloby
svítí to jitřenka nové už doby?
Červánky? – nebo jen nadarmo rozlitá krev?
– – – – – – – – –
Ne! ne! nač pochyby nerozhodné! –
Krve té věru až přespříliš bylo,
než aby v červánky nového dne
celé se nebe už nerozjasnilo!
(V Národních listech 16./Xll. 1917.)
30