Z DOPISŮ SESTŘE

Z DOPISŮ SESTŘE
(Slečna Olga, dcera myslivcova, píše své sestře Boženě, dlící v dívčím ústavě)
I
Nediv se, přemilá sestřičko, dnes že tak podivně píši – jestiť vše kol naší myslivny v báječnou zakleto říši. Sněhové peřinky na střeše – dědictví po lednu krutém – v heboučký mech se již změnily kouzelným májovým prutem. Každá pak sněhová hvězdička, démantu krupka jak malá, prvním se májovým větříkem rozkošnou květinkou stala. Každá i myšlenka tesklivá, v hlavě jež za zimy zkvetla, zvonivým hrdélkem slavíka v lesní už tišinu sletla. – Divno-li, vše když tak změněno, v srdci že blouznivém, mladém les náš mi zdá se být královstvím, naše pak myslivna kouzelným hradem? 26 Otci se jako, hle, královi celičká lesní říš klaní, předrahá naše mu matinka královskou povždy je paní. Já pak jsem princezna veselá, srna jak v mladistvém mlází, které však (šibalská myšlenko) královský ženich jen schází. Jaká to u nás je svoboda, v mnohém než království větší!... Každý pták, naším jsa občanem, vlastní svou mluvit smí řečí!... Oj, když si v lesní říš vyběhnu, vše tam jen zvoní a hvízdá, volno mi, jako když ptáče si po prvé vyletí z hnízda. Oj, když si v lesní říš vyběhnu s tatíčkem ve šerém jitru – každá tu písnička slavíka ohlas mi vzbuzuje v nitru. Na tebe, sestřičko vzpomínám, jaká to veliká chyba, tvá že se růžová hlavinka nad nudnou knihou jen shýbá. Divím se, svoje proč myšlenky, volné jak ptáčata, přece s chladnou si rozvahou zamykáš do vědy železné klece. 27 Od nás jsi, sestřičko, utekla pravda jak z pohádek říše, přece ten lesní náš větérek mile tak, útulně dýše. – Třeba jen barvami skromnými naše to pohoří hraje, přec mi ten lesík náš zdá se být malinkým obrázkem ráje. Chtěla jsem nitečku řeči své na klubko navíti hbitě – zatím, hle, sestro má, blouznivě žvatlám si mladé jak dítě. Nuž tedy, sestřičko, s Bohem buď, vážná ty učená paní, větrem ti posílám polibek, poštou zas toto své psaní! – – II
Ni libá vůně tam v stromů lůně, jež lesem dýchá zlehýnka, zticha, tě k nám víc nevnadí... Ni listí šumy, z nichž les tká dumy, ni pták kdy hvízdá, neb ve svá hnízda když letí strnadi! – – A přec má mysl touhu spředla, bych rychlá měla křidýlka, bych na tvůj klín si v dálce sedla v podobě sličné motýlka! 28 A barev svitem, křidélek třpytem bych vábila tě v lesní chrám: Buď u nás, sestro, zase bytem, sestřičko drahá, vrať se k nám! Aj, ku jabloni, viz, kterak kloní jak k milé milý ve blahé chvíli svůj jaro růžný ret: A jak by chtěla být hezčí cela, hned zapletla si v zelené vlasy ta naše jabloň sněžný květ... A nastal šepot plný kouzla a rozvlnil se zlehýnka, jak kdyby ruka branná dívce sklouzla a sladká padla hubinka... A list se chvěje a dech, jenž věje z kalichů květů k výšinám, ti tónem šumným v dálku pěje: Sestřičko drahá, vrať se k nám! Jak na klavíru těch bouřných vírů v sen libých zvuků v laškovném tluku tvá umná ruka souladí: tak vítr třese v klávesy v lese, zní bouří hromu, vrcholy stromů a doznívá až v kapradí – – A hudba tato liboděsná jest nad koncerty, divadla, vždyť ve kraj náš ji mocná Vesna svou rukou čarnou vekladla. A v tóny tyto, v nichž vše je skryto, nač v chvíli mnohé vzpomínám, svou tajím prosbu (neodepři mi to): Sestřičko drahá, vrať se k nám! 29 Aj, kterak z venku až ku okénku v své svlačec kráse nám vypíná se a věnčí okno dokola, a tvou kdys síni líbezně stíní zeleným šatem na slunci zlatém... Ó, rci, kdož tomu odolá? – Kdo odolá, když dáma v skvělém plese, jsouc rozhněvána s rytířem, svůj zrak naň náhle čtveračivě vznese, dopola kryta vějířem? Ty zdoláš přece a do své klece se nevrátíš jak kanár k libým hrám? Ó, spěchej raděj potůček jak k řece, sestřičko drahá, k nám! III
Tvůj list, ó sestro předrahá, tou vřelou prosbou dýše, bych noviny ti sdělila z té naší lesní říše. Ó, sestro, na ty noviny ni ret mi nepostačí; vždyť každý květ zde novinou a každý švehol ptačí. Vždyť každá muška nová jest, jež lapá po kořisti, a každý vánek líbezný a každý šepot listí. 30 Jen naše žití v myslivně nám v stejné kvapí notě jak čilá chvatná kolečka tam v mlýně o samotě. Však klid přec tichý zrušila nám nečekaně léčka – jak kdyby v mlýně překážka se vpletla ve kolečka. Ach, ty se divíš zvědavě, nuž, řeknu ti to prostě: my do myslivny přijali jsme neznámého hostě. Aj, v ten náš tichý, klidný hrad, jenž v stínu sosen mizí, se rytíř usídlil nám toulavý a neznámý a cizí... Ten rytíř mečem nevládne jak Roland hromovládně – leč na plátně a papíře zná štětcem mávat pádně. Ten rytíř krve nežádá, by nepřátelé klesli – leč cloněn štítem umění, co vidí, čárně kreslí. Jeť rytíř onen malířem a k našemu spěl hradu, by poznal naši přírodu a libou její vnadu. 31 By poznal naši přírodu s tím jejím svatým čelem, s tou řízou lesů řasnatou a v tváři s nachu pelem. A když pak s otcem v obzvláště čarovná místa vchází, tu častokráte zvědavě můj krok jej doprovází. A s plesem blahým hledím pak, jak v papír sněhobílý se svěží naše krajina tak usměvavě chýlí. Tak chýlí, jako obrázek kdes děcka do zrcadla, a svěže jako růžička tak něžná, neuvadlá. A v mysli mé je myšlenek jak perliček na niti, a jejich množství – mušek roj, a jejich pestrost – kvítí. IV
Ó, noci tichá, noci dumy plná, již jasní luny záře přelibá, tvůj tichý dech a tvojí písně vlna mou duši v snění tiché kolíbá. 32 A mně se zdá, jak bohyně by noci mne sama uspávala stromů ševelem, jenž oknem v síň mou tajnou kvapí mocí a motýlem mi sedá nad čelem. A přec, když v tiché noci píseň kosa tam s písní slavíkovou splývá vznešenou, mi v duši padá smutku chladná rosa, a duše tajnou chví se proměnou. A žert jak ptáček nepokojný, tažný tak plaše sletuje mi od retů, jak kdyby štěstí mého anděl strážný se chystati měl k odletu. – – A jindy zase v tichém nočním čase mi často v duši klidné klokotá cit přetajemný v usměvavém jase jak tucha šťastnějšího života. Ó, sestro moje, kéž bys větru vanem k nám slétnout mohla ve spěchu a v srdci nejistotou kolébaném rozžehla jasnou útěchu! V
Mříže už pukly – motýlek bílý z těsné své kukly na den se chýlí, v přírody boží ten chrám! 33 Já si ho chytla, sotva jsem zhlídla, jak se kol kmitla bělounká křídla. Lásku již, sestřičko, lapenu mám! Ptáčátko šeré z malého hnízda na den se bere, jásavě hvízdá, k jasným těm povzlétá končinám. Píseň jsem tklivou, se rtů jak slítla, v duši svou snivou navždy si chytla. Písničku lásky já lapenu mám! Nával již bolu, duši jenž tísní, ztišil se spolu čarovnou písní, v srdci mém láska když vkouzlila chrám! V lásky pak stínu štěstí když slítlo, na mém se klínu v leči hned chytlo. Štěstí už, sestřičko, lapeno mám! 34 VI
Ty, sestro, divíš se, jak záhy zaťukala mi láska v bránu mojich citů a jak jsem rychle bez boje se vzdala a pustila ji srdce do úkrytu. Ó, nediv se, jeť láska nepřítelem, jenž ztéká srdcí hradby nejpevnější a s ostýchavým přichází sic čelem, přec jenom vítězstvím se ukonejší. Však láska jest i svobody pták chtivý, jenž v klece lapiti se nedá zlaté, a kdo ho chytit není pamětlivý, se asi neshledá s ním vícekráte. – – Ten malíř, o němž řekla jsem ti kdysi, náhodou jenom v naše lesy zašlý, v mou duši vkreslil navždy svoje rysy, a srdce mé je barvou lásky krášlí... Já miluji! – Ó, všechen šepot lesů a všechen rozvlněný hlahol ptačí mi připomíná v usměvavém plesu, že jenom láska pravé blaho značí! Já miluji! – A jako v tichém ránu když les se sluneční tak rdívá září – mi budoucnost již skvělou otevírá bránu a vstříc mi hledí s uzardělou tváří! 35 VII
Chystej se, sestřičko, na cestu, uvidíš mne již jak nevěstu, chystej se k nám! Věneček do vlasů a šaty z atlasu svatební mám! Lesní mi stromy už šelestí ztichounka písničku nevěstí líbezně tak... a s nimi na keři v tom lesním zášeří souzvučí pták. Večerní slunce v své záplavě, rosné i démanty ve trávě, zelený háj – zpívá mi do duše ve libé předtuše o štěstí báj! Chystej se, sestřičko, na cestu, uvidíš mne již jak nevěstu, chystej se k nám! Ve vlasech okrasu a šaty z atlasu svatební mám! – 36