ZE VZPOMÍNEK

ZE VZPOMÍNEK
I JABLOŇ V KVĚTU
Máme my zahrádku, zahrádečku malou a ve ní jabloňku starou, okoralou. Starou, okoralou, podobna je kmetu, zvláště v milém máji, když je plna květu. Když je plna květu, jako snížek bílá; toť ta hlava starce stářím posněžilá. A ty plody zlaté, zlaté, rubínové: to jsou upomínky, to jsou mládí snové! Mládí snové, ježto v hlavě kmeta dují – při nich povzdychne si, ač ho rozradují. A to tělo šedé, šedé, rozbrázděné – toť je dnů těch doba, jež se k smrti žene. 114 II ÚSMĚV
To slunečko se usmálo, usmálo tváří jara, už zmizla zima leskem tím jako větérkem pára. A vítr zavál teploučký, zasmála se hned země; to všecko, že se usmálo slunečko na nás jemně. 115