ANGELUS

ANGELUS
I
Hrou stínů šedivých se soumrak zimní chvěl, prach šedý prosíval, jak řešetem by třás’, a rydlem z démantu mi do okenních skel gravurou mistrnou své květy leptal mráz. I šedl šerem vzduch a černal bílý sníh, a vítr utuhlý znenáhla usínal, jen z domů tmavých mas po černých ulicích svit oken zářící se do tmy protínal. A z dálky studené, kde v husté šero ryl se věží dvojí hrot nad portál klášterní, zněl zvonů zesláblý a monotonní kvil, modlitba kovová, angelus večerní. II
I cítím léta žeh; kraj bílým sluncem smáh’, den zráním znavený v karmínech umíral, a Večer, malíř pastelů, po štětci sáh’ a v plafond nebeský jas měkký prostíral. Tu barev orchestr pln fialových not a ticho rosou svlažené jsem v duši ssál, zpěv dálkou zjemněný, šum zkrvavělých vod a výdech esencí, jenž z vlhkých květů tál. 133 Slz hvězdných zlatý třpyt se z očí noci lil a z dálky prohřáté v zahrady klášterní zněl zvonů zesláblý a monotonní kvil, modlitba kovová, angelus večerní. 134