V ÚZKOSTECH

V ÚZKOSTECH
Ó mrtvé ticho dní, když kalných očí Strach, pták černý, usedl v mých nervů bílý keř, z mých očí vláhu pil, z mých tváří leptal nach a závoj paprsků mi barvil v tesknou šeř. Když v modrých stěnách žil mi krve doutnal žeh, vzduch hořce chutnal jsem jak teplý nápoj mdlý, a krásy mystické mi lotos vadl v snech i bílý půvab žen, jenž v očích mužů dlí. Mých tužeb ochromen se k zemi plazil let, ve křečích na rtu mém mi úsměv umíral, a klokot myšlenek, jak barev těžkých jed, v mé duše vázu krištálnou se rozžíral. Ó Smrti, kněžno snů, jež vlnou éteru v zahradách věčnosti se míháš tajemnou, v těch dnech svých paprsků mystických nádheru jak glorioly zář jsi střela nade mnou! Na vlhké čelo mé Tvých křídel vál mi jas, číš léků chladící z Tvých rukou přijal jsem, a v hořící mou krev Ty myrhu kapala’s mi svého příští svatým evangeliem. 138