HODINA MODLITEB

HODINA MODLITEB
I přišla k západu a teskná, setmělá krev slunce v závoj svůj do stínů setřela a němé ticho vzbudila, by bdělo s ní v čas bázně půlnoční. Ke zčernalým a ztuhlým rtům nad spící zem mdlá ocel blankytu se kladla zrcadlem, kde žití slabý dech jak řídký povlak mlh na chladné ploše vlh’. A na polštářích luk a z lesů černých váz, kde hustou tíží vzduch se v skleslých větvích třás’, se vůně pozdvihly a v řízách rytmů mdlých bloudily v alejích. Pod větru rozšlehem se zachvěl nářek vod, na změklé stvoly trav se srážel černý pot a smutek přírody, jenž přeléval se tmou, se jímal v duši mou. A z dálek oněmlých, za chladné rosy hrůz, jsem slyšel pohřební svých snů se řítit vůz, jak s těly drahých mých do hradeb mrtvých měst se blížil šerem cest. 141