KVĚT LIPOVÝ.
Květ lipový, jenž na cestě,
když pospíchali k nevěstě,
jim s větví k hlavě splýval,
v ráz připjali si ku pasu
a jiný dívkám do vlasu
a jeden k tomu zpíval.
Ten květ jim voněl do duše
a dívkám v skráň zpod loktuše
tak čaromocnou vůní,
že nežli přišli v dědinu,
měl dívku každý jedinu
a srdce nechal u ní.
[29]
Ó květe lípy v červenci,
ty nejvonnější ve věnci,
když letní zří tě dobou,
jak žínce, skromné liliji,
tvá snítka čelo ovijí,ovijí
svých květů prostou zdobou,
vždy vzpomene, jak v okrasu
tě dívce své vplet do vlasu
a ovil její skráně,
to tehdy jeli v dědinu
na svatbu, dívku jedinu
měl každý po své straně.
l bylo tenkrát radosti,
div prsa vše to uhostíuhostí,
a jásotu a křiku,
na čele vesských hudců tlum,
za nimi hosté jas a šum,
na vozích v táhlém šiku.
Tu pentlí bylo po paty
a snítek plno s poupaty,
a šátky samé květy,
na zlatých čepcích z hedbáví,hedbáví
skvost mléčných perlí měňavý
a zpěvu plné rety.
30
I zněla píseň veselá
od statku až blíž kostela,
až tuchla hudcům duše,
v to kmotři bradou kývali
a kmotry zplna zívaly
a modlily se suše.
A v kostelík když vkročili,
svá čela nejprv smočili
vod posvěcených třísní,
pak postoupili k oltáři,
ten tonul světel ve záři,
kůr kantora zněl písní.
A co se tak k ní vinul on,
rty jeho náhle přelet ston
a slzou jihlo oko,
to nikdo, nikdo netušil,
jak on se tenkrát zasmušil
v svém srdci přehluboko,
že než rok mine za rokem,
své děvče v hrobě hlubokém
on skryje v prvním mládí,
a že, ač si to s ní neřekli,
ni v kostele, když poklekli,
přec měli se tak rádi! –
31