Kleopatra.
Ret svůdný královna k rozkazu otevřela:
„Číš s vínem cyperským mi podejpodej, otroku!“
A v drahé nádobě hned šťáva libá vřela. –
Když pohár pozvedal, dlaň otroku se chvěla
a tajný bleskl žár mu v oka hluboku.
„Na zdraví tvoje číš ať perly metá výše!
ty vládneš úsměvem své tváře líbezné,
před jeho půvabem se kloní celé říše,
lid padá do prachu, – ty sama v božské pýše
až k nebi pozvedáš své čelo vítězné!“
„Buď zdrávazdráva, královno!“ – A číš podává paní, –
však náhle u nohou jí klesl v zachvění,
s bolestným povzdechem zrak zakrývá si dlaní,
tvář uslzenou v nach podušky vonné sklání,
šeptaje podivně jak chorý ze snění.
„Ach, odpusť, královno!“královno! jáť příliš věřil sobě, –
ta křišťálová číš ve hloubi skrývá jed,
[56]
to dar je národa, jejž podat měl jsem tobě,
jím uhasnouti měl tvůj půvab v temném hrobě,
leč jinak rozhodl tvých očí božský hled.
Já příliš spolehal se v sílu duše svojí,
však bílá ňadra tvá mne něhou přemohla,
v mém srdci plane žár, jejž nic juž neukojí,
než obsah poháru; ten všechnu bolesť zhojí,
co ani boží moc by více nemohla.
„BuďBuď zdráva, královno, viz, piju na tvé zdraví!“
a již lem poháru nahýbá ke rtům svým. –
„Buď zdráva, královno, již celá země slaví, –
jak mohl bych se kdy tvé krásné dotknout hlavy,
hle, v prachu umírám tvým hledem jediným!“
Na mramor poklesl, bolestně vzdýchá, tiše,
posledně k vládkyni své oči obrátil. –
A s hrdým úsměškem, jenž lednou pýchou dýše,
ta káže sluhům svým jak chladná luna s výše:
„Uvrzte, otroci, mrtvolu rychle v Nil!“ –
57