Musa.
Chudá jizba, holé stěny,
malé okno stkví se ledem.
O rám jeho podepřený,
trpký úsměv na rtu bledém,
hledí básník v šero noci.
Plná kouzla, tajné moci,
záře luny v okno padá
a na jejím proudu zlatém
kmitavé sny plují chvatem,
naplňují prsa mladá,
v bledé čelo, snivou duši
křídélkoma lehce buší.
Náhle v jasném kruhu světla, –
snad že s temna nebe slétla, –
kde se vzala, tu se vzala,
jeho Musa stojí před ním.
Jak se mění jizba malá
jejích zraků hledem jedním!
Odhrnujíc vlasy tmavé
měkkou dlaní s jeho čela,
[58]
jako děcko usmívavé
šeptá mu: „Jsem tvojí zcela!
Ó, pojď, milý! noc je tichá,
v sen upadla lidská pýcha,
bdí jen strasti v ňadrách lidu.
Bez naděje, bez poklidu
srdce jeho sotva bije
a jho těžké hlavu tísní. –
Ó, pojď milý! Zvučnou písní,
svatým lékem poesie
utišíme jeho žaly,
jiskru, která v prsou dříme,
v jasný plamen roznítíme,
křídlo ducha, které spjali,
silou orlí vzlétne vzhůru,
ke svobodě do azuru! – –
Ó, proč mlčíš, druhu milý?“ –
A svůj loket sněhobílý
kolem jeho šíje klade.
S bolným vzdechem básník volá:
„Zima vešla v srdce mladé!
V prudké bouři neodolá
nejkrásnější naděj moje!
Marně těšíš! bol se množí,
všude skály, všude hloží!
Vidím supů černé roje,
kterak víří nad mou skrání. –
Ó, tvůj pohled usmívavý
59
nezažene lačné davy,
moje srdce nezachrání!
Proč tvá ruka slabá, měkká
podává mně vavřín třpytný,
když jen nouze na mne čeká
a hlad číhá neodbytný?
Zda-li možno žíti dále
v marné práci, neustálé? –
Taký život nemá ceny!“ –
Náhle chopiv ruku její:
„Pohleď!“ volá rozechvěný,
„pohleď, jak se okna skvějí
v paláci tam pana rady!
Co lid může podati mi
s pověstmi a zpěvy svými?
Sám umírá bídně hlady,
neuzná tě, Muso moje!
Jinam zajdi. – V sály třpytné,
kde se proudí zlata zdroje,
odtud spásy hvězda svitne!
Ó, jdi, Muso, za tou září
do paláce pana rady!“
Zamlčel se básník mladý.
Po bělostné její tváři
slza velká tiše splývá. –
„Jdi!“ on káže. – Kloníc hlavu
odchází, tak vábná, snivá. – –
A hle.hle, stojí v hustém davu,
v lesku světel, v záři zlata,
60
v cinkot peněz ódou zvučí
v rukou její lyra svatá. – –
Víno šumí, hosté hlučí,
vše se diví božské kráse,
všechno kolem chválu tleská.
A pan rada usmívá se,
šeptá k ní: „Ó jak jsi hezká!
Za tvou píseň milou, něžnou
odměním tě ryzím zlatem,
oději tě drahým šatem,
na Parnasu budeš kněžnou!
Nesmíš poznat hladu tíseň. – –
Avšak jednu ještě píseň
zapěj, prosím! k slávě moji.
Poslyš –“ jaksi v nepokoji
její ručku pevně chopí
a své oči skromně klopí. – –
„Dvacet zlatých předevčírem
dal jsem chudým. – O tom začni!“ –
Musa pěje. Hlučným vírem
sbíhají se hosté lační.
„O jak libě struna zvučí!“
všechno jásá: „Hodna ceny!“ –
A pan rada opojený
bere Musu do náručí. – – –
Zatím básník čeká s touhou.
O jak je mu noc ta dlouhou!
Tu konečně jitro svítá,
61
povzdechem je mladík vítá. –
Kde se vzala, tu se vzalavzala,
jeho Musa stojí před ním.
Ó, těch očí bleskem jedním
jak se mění jizba malá!
Úsměv hraje v její tváři,
vlasy, šíje, roucha drahá,
ryzím zlatem všechno září.
Mladý básník plný blaha
sladce šeptá klesnuv před ní:
„Mám tě zase! Nač mi zlato?
Jasným okem na mne shlédni,
to mi stačí!“ – Musa na to
se smíchem mu odpovídá:
„Bláhové jsi věru dítě!
Zapomněl jsi, co je bída?
nadšení lesk nespasí tě,
a sny tvoje mrazem zhynou!
V marné práci, neustálé,
nechci věru žíti dále.
Nebudu již mříti hlady, –
komornonkomornou jsem pana rady!“
62