SEMIRAMIS.

SEMIRAMIS.
[101] 1. 1.
Kvas ukončen a šerou síní teď sama bloudí královna, mrak divných dum jí čelo stiní a oka záře čarovná jen jako v mlze hoří, kmitá. Pod drahým šatem zpola skryta se ňadra dmou a hebká dlaň se tiskne k nim a na rtu vřelém zní povzdech tichý, temná slova. Hned stane v kroku, – bloudí znova se zasmušilým, hrdým čelem. – – V tom zazvučela venku zbraň a vešel otrok. V divém chvatu se paní k němu obrací: „Nuž stalo se? Byl vydán katu?“ – A šedou hlavu otrok shýbá a nohy její v úctě líbá: „„Červ odkopnutý tvojí patou ve prachu bídně krvácí!““ – [103] Na drahé míse v okamžiku dvé sluhů klade hlavu sťatou na pokyn pouhý před paní. – Krev náhle mizí z jejích rtíků, vše zdá se jí, že v mlhu splývá, – zpět ustupuje, oči skrývá a čelo tiskne do dlaní. – 2. 2.
Je sama opět. – Před ní hlava. – Krev na kadeři chlípí tmavá, tvář ubledlá a vráskovitá, a na rtu stydlý, trpký smích. Dvé tmavých očí přivřených se vlhkým leskem slabě kmitá pod čelem, na němž pýcha vryta, a vzdor a smutek hledí z nich. Na drahé lůžko klesá žena a v ret se hryže rozechvěna, pot s bílých skrání utírá. V ty hrozné tahy v nepokoji se pohled její upírá. Svých povzdechů se leká, bojí a marně hledá sílu svou, by myšlének roj utišila, a marně oči v dlaně skryla, – jen hlavu vidí krvavou. 104 Pod mladou hrudí plno touhy a na rtu hyne povzdech dlouhý: „Jak jinak ještě před chvílí ty mrtvé zraky zářily, když o půl noci nepozvaný host mladý přišel zadumaný tak odvážný a spanilý! Kles přede mnou a žhavé hledy v mé líce upřel vášní spit. – Já zasmála se: Hochu bledý, ten pohár piju na tvé zdraví, ty miluješ mne, – láska baví a za cenu tvé mladé hlavy chci dnešní noc jen tvojí být! – On líbal mne a líbal znova a nerozumná šeptal slova, v mé náruči se blahem chvěl. Noc probděli jsme v zapomnění – a nežli bleskla zoře denní, z mých loktů přímo na smrť šel. – Když v pouta jsem ho vrhnout dala, on nebědoval, neprosil, jen zrak se jemu zarosil – a já ho zpátky nevolala! – – Oh, ještě jednou, naposled, bych chtěla zřít ten jasný hled, jenž opojil mě mocí divnou, tak děsně vábný v lesku svém. – – Však mrtví více neobživnou!“ – Sten utich na rtu lahodném. – – 105 3. 3.
Ha! byl to přelud? – Krev jí stydla. – – Ach, děcko, věříš ve strašidla? – Na mrtvou hlavu zděšena zrak upírala. – Zdálo se jí, že bledé rty se lehce chvějí, líc, křečovitě stažená, že kolem hledí veseleji, že na vysoké, chmurné čelo se vrací pýcha ztracená. – Jak bledé mlhy na pohoří, když ustupují ranní zoři, hlaď temných jezer odhalí, – tak siná víčka pozvedla se a černé oči v dlouhé řase pod nimi děsně zaplály. – Host noční náhle stanul před ní, – tak krásným nebyl nikdy snad. – Děl: „Milostivě na mne shlédni, mne přivábilo z cizích světů zas k tobě, drahá, kouzlo vnad. Já přišel, abych ze tvých retů jed opojení znova pil!“ – Až ke kadeři plné květů se nad ní zvolna naklonil. Ve vášni temně zářící se potkaly jich tmavé zraky, 106 jak hvězdy skvělé nad oblaky, proud jisker kolem sršící. – A dlouho žena spanilá, jak trvala by v těžkém snění, na smělce zřela v udivení. Pak s pýchou v oku pravila: „Ty na mne hledíš bez obavy? Zda nelituješ vlastní hlavy?“ – A oko svoje sklopila. Muž odvětil: „Ó ženo svůdná, jsem ve tvé moci! – Vášeň bludná mě letem strhla v propasť svou. – Já, který zhrdal v pýše bohy i jasných nebes velebou, teď líbám tvoje bílé nohy a ve prach klesám před tebou. Jsem otrokem tvé krásy vábné, před tvými zraky vzdor můj slábne, tvůj lehký úsměv vítězí nad duchem, který bez mezí jak volný orel mrakem létal a v démantové řetězy kol šíje horstva blesky splétal. I slunce zář i vlna moří, hvězd třpytných cesta daleká, v mé moci jest a mně se koří i pyšná duše člověka. Však u tebe jsem otrok pouhý, má hlava klesá znavena 107 a ve plápolu mocné touhy já líbám tvoje kolena. I jasné perly z dálných moří, i rubíny, jež krví hoří, do klínu tvého složím v dar, i ono kouzlo dám ti věčné, jež vede hvězdy v dráze mléčné a rozdmychuje v sopce žár. Ba, do tvé ruky, svůdná ženo, i vlastní volnosť položím, však rámě tvé, jež obnaženo, pak za mzdu zlíbám retem svým!“ 4. 4.
I chvěl se, plný nepokoje, do prachu sklonil čelo svoje a hrdá žena spanilá, mu s lehkým smíchem pravila: „Ó, sliby chceš mne omámiti? Já dary tvými pohrdám! Mým všechno, co můž’ země krýti, já vládnu v moře vlnobití, a jeho propasť v moci mám. Nechť oceán se v hněvu pění, břeh skalný trhá v rozbouření a hřímá v zemských základech, – svou bílou rukou podle chtění já loupím v jeho pokladech. Od krajin těch, kde z modré vlny se vynořuje měsíc plný, 108 až k sněžným horám k severu, má říše sahá nekonečná a národy, ta lůza věčná, jen mému slouží záměru. V boj posýlám svých mužů davy, pod jejichž krokem duní zem, k mé zábavě na pokyn hravý ve proudu krve lidské hlavy v prach upadají pod mečem. I tvoje skráň, ó muži smělý, se skloní meče pod ocelí, má ruka jestli pokyne a mladé krve ručej vřelý až k nohám mým se vyřine. – Však jsi-li démon, kouzla mocí se v azur tmavý se mnou vznes, chci pod závojem vábné noci jak bludná hvězda letět dnes a nedohledný kraj své říše pod sebou vidět v hluboku. – Kol mrtvo vše, zem dřímá tiše, nuž, bez váhání v letu výše! – já kážu tobě, – otroku!“ Kol pásu božsky půvabného ji démon objal ramenem a ve hlubokém oku jeho se kmitá vášeň plamenem. „Jak smělou prosbu vyslovila ó, ženo, tvoje ústa milá! 109 Chceš rodnou půdu opustit? K ní neúprosně tebe víže dech vonných retů, vlasů tíže, tvé půvaby i zraků svit! O, příliš smělý cíl tvé touhy! Tys paní však, já otrok pouhý a přání tvé mi zákonem. – Nuž kouzla mocí vzhůru, vzhůru od prachu spějme ku azuruazuru, až v modru nebes utonem!“ – Síň široká i zlaté stěny, vše zmizelo jí pod nohou, jak labuť plyne v prostřed pěny, jak nebem táhne mráček světlý, na křídle větru volně vzlétli a v dálku pluli oblohou. Hvězd zástupy, jež v modru plály, jim v cestu jiskry vysýlaly. – A jako hvězdy plamenné se perly skvěly, zavěšeny na bílou šíji svůdné ženy, i těžké kruhy zlacené kol půvabného ramene. – 5. Démon.
Víc podepři se na mé rámě a blíže nakloň drahou tvář, 110 ať sladký dech tvůj oblétá mne a cestou svítí oka zář! Ve svitu luny, v blahém tichu jal zemi – matku věčných hříchů, – ve svoji náruč těžký sen. Jen po lučinách, v moři květů náš temný stín se mihá v letu, vždy naší vůle poslušen. Kraj němým je a smutno v háji, list nepohne se v křovině, vše v pološeru kol se tají, jen klidné vody prosvítají ve smaragdové sítině. Jak oceánu plocha šírá pláň kolkolem se rozestírá. – Ó, hlédni, hlédni! Nad obzor jak pouště jižní přelud hravý, jenž poutníku se v cestu staví, jak sněžné hlavy mocných hor, tam bílé rysy v šeré dáli nad luhy snící náhle vstaly. – Však blíže plujem. Jasně již se užaslému jeví zraku tu věže vzrostlé do oblaků, tu sloupy, které smělou tíž na mocných bedrách pozvedají, je révy bujné oplétají, kol sněhem kvetou křoviny a polehku se kolébají na vodovodech lekníny. 111 Pod náma domů zástup tichý, na stěnách plane luny svit. – Toť Ninive, chrám lidské pýchy, ten rozkoší a hříchů byt. Vše mrtvo kolem, – nikde ruchu – Semiramis.
Ó, dále, dále, mocný duchu, pryč z atmosféry krajů těch! Mne dusný výpar otravuje. – – Nechť křídlo naše výše pluje, kam nedolétá lidský dech. Toť otroků je hnízdo klaté, kol těžkým poutem na vždy spjaté. Zde myšlénka se nezrodí, jak slabý racek za lodí, tak zástup lůzy opojené se za rozkoší kvapem žene. Proud krvavý ni mučení je ze snů těžkých neprobudí, už dávno uhas v bídné hrudi blesk odvahy a nadšení. To loutky jsou bez vůle vlastní, to trpaslíků nízký rodlid, jen v blátě svém jsou v pravdě šťastní a jejich rájem – shnilý klid. – Ó, dále, dále ke blankytu, jak meteory v luny svitu na křídle spějme vzduchovémvzduchovém, 112 nechť beze stopy pod nohami nám zmizí luh i lidské chrámy, i bídných robů bídná zem! Démon.
Kam cílíš, drahá? Semiramis.
Výše, výše, kam nedolétá orlů šik! Ve tmavé hloubi hvězdné říše chci ztrávit volný okamžik. Chci zříti vše, co nebe tajítají, co lidem bozi ukrývají – – Démon.
Toť nelze ti! Semiramis.
Já kážu však! Démon.
Ach, bojím se tě, svůdná ženo! Tvé rámě plné obnaženo a bleskem plane černý zrak. – Svou opojenou hlavu skláním. – Jak mohu bránit smělým přáním, jež vyslovil ten vábný ret? 113 Pro pohled tvůj chci zdrtit mříže, v něž osud věčný tebe víže, a zápasit pro vnady květ. Jsem ve tvých rukou otrok pouhý. – Jen žádej, tvým je celý svět! – Však vyplníš pak moje touhy? Ó, řekni! Ve tvém výroku je osud můj! Semiramis.
Dál, – otroku! 6. 6.
A výše pluli. – Zeleň luhů, vod jasný blankyt, hory v kruhu, vše mizelo jim pod nohou. – V tom nesčíslné orlů davy, jak v šeru nočním oblak tmavý, za nima vzlétly oblohou. Kol srazily se v kruhu těsném, jich křídla mocně šuměla, zrak probleskoval v žáru děsném, na spárech krev jim chlípěla. A v prostřed mraku svůdná žena, o rámě ducha podepřena, jak bílá labuť letěla. Vždy víc se úžil kruh ten vírný, skřek divý tichem zazníval 114 a perutí dav přenesmírný svit luny chmurou zakrýval. Již na všech stranách ostré spáry po bílém těle mířily a na ramene kypré tvary již vrhnout chtěl se orel starý a zbrotit úběl spanilý. Ku ráně již se hlava vznesla, hled jeho děsně krví vzplál. – V tom křídla jeho zpátky klesla, jak v bouři prudké lodní vesla, jež nával vlny v hloubku sklál, a bleskem oka svůdné ženy, jak šípu hrotem zasažený, kles mrtev k zemi výše král. A postrašeny ohněm zraku se rozletěly roje ptáků. Jak vichřice, když povstane, chmur těžkých závoj rozežene a na obloze nezkalené zjev luny znovu zaplane, tak svůdná žena, labuť bílá, se v modru čistém objevila. Své čelo pjala vítězné. – Leč kolem skráně líbezné, nad bílým tělem orel dravý 115 svá křídla černá prostíral, plul tiše, zvolna, bez obavy a mocné spáry rozvíral. Zrak ženy vnadné, peklem žhoucí se rozhněvaný k němu zved a jako blesky nehasnoucí, se potkal s hledem zpurný hled. Tak plny jisker, plny síly jich temné zraky zápasily. – Tu zbledla náhle ženy tvář a přemožený krutým bojem hled skryl se víček pod závojem, jak v mlze ranní hvězdy zář. – Blíž na svá prsa tělo vnadné svou paží démon přivinul. „Proč, drahá-chvíšdrahá, chvíš se? Mrtev padne, ty kážeš-li, by zahynul! Já – věrný otrok slova tvého jej srazím s modra blankytného!“ – Tak zašeptal. Leč její hled se v nové pýše k němu zved. – Se smíchem děla pohrdavým: „Nechť s námi letí v šerou dál a jako otrok listem hravým mne zastiňuje křídlem tmavým on, mračné výše pán a král!“ – 116 7. 7.
Výš letěli. Jim pod nohami zem unikala do dáli a věčnou říší ve tmě sami se nad propastí míhali. Kol plápolaly roje světů a vlasatice ve svém letu jim v cestu jiskry vrhaly. 8. 8.
Štít holé skály pne se k nebi a po stranách se propasť šklebí, na stráni led a sypký sníh. – Zde na pomezí jiných světů se démon hrdý stavil v letu a z pevných rukou svalnatých své břímě vábné lehce složil. – Jak celý kraj by náhle ožil, vše zachvělo se. – Mlha bílá, jak nočních duchů vážný sbor, se z temných roklí vyvalila a sněhy svitly čerstvou krví, červánků nachem polité. – A smělá žena v záři té jen nepokojně stáhla brvy a vzhůru zvedla ruku svou: 117 „Dál, otroku, mě provoď v letu do tajné říše jiných světů, v tu modrou výši bezednou nechť oči moje prohlédnou!“ – „Ó šílená!“ děl démon ženě a zrak svůj zvedl roztouženě. „Kdy touha tvoje ustane? V mé objetí se nakloň tiše a pijme rozkoš z plné číše, nechť lásky svit nám zaplane! Tys’ v moci mé, tys’ mojí, mojí! já zlíbám hruď tvou labutí, vděk údů tvých mé touhy zkojí!“ – Už strhnout chtěl ji v náruč svoji ve vášně mocném vzplanutí, – v tom orel vrh se proti němu, jak bránit chtěl by odvážnému, hruď její zakryl perutí. „To kořisť moje!“ s bleskem v oku vzkřik démon temný hněvivě a těžký balvan proti soku nad hlavu pozved hrozivě. – Jak Titanové stejné síly o vnadnou kořisť zápasili, – pod nima země duněla. A s úsměškem kol hebkých rtíků na hněv i rány bojovníků ta hrdá žena hleděla. 118 Pak děla jim: „Ó skloňte hlavy! Proč zápas tento divoký? Proč démon válčí do únavy? Proč, orle šedý, spár tvůj dravý se marně láme útoky? Proč zápasíte v hrdé pýše? Já vládnu zde, to moje říše a vy jste mýma otroky!“ – A s ňader strhla roušku bílou. – Ustáli oba v zuření a překonáni vnady sílou jí k nohám klesli zemdleni. 9. 9.
A démon oči zvedl plaše a zulíbal jí šatu lem. – „Jak dětské jsou ty hračky vaše!“ mu děla s trpkým posměchem. „Jen hlavy kloňte před svou paní, vždyť dobře vím, že ve své dlani já vězním celý šírý svět! Jen skrývej, skrývej v prachu líce, tys’ otrok pouhý, ničím více – a otrok má se v prachu chvět. 119 Chci vrátit se! – V tom světě celém bych bez výsledku hledala, kdo vstříc mně šel by s mužným čelem. – Smrť ustupuje zsinalá, když kolem ní se beru krokem, a přísahám, že svůdným okem bych všechny bohy zjímala. – Roj otroků zřím vůkol pouze a nikde, nikde člověka!“ – K ní démon hleděl v palné touze. „Tys’ krutou“,krutou,“ děl, „však neleká se tvého hněvu duch můj vroucí. Tvých očí záře nehasnoucí jen lásky hvězdou vždy mně buď! – – Chceš slyšet? Právě před hodinou spiklenci vešli v klenbu stinnou a brousí nože na tvou hruď. A přísahají: „Zhyne, zhyne dřív ještě, nežli týden mine!“ – Kde tvoje moc je čarovná?“ Jen zasmála se královna. „Ó, kolikráte zrádnou dýku jsem nad svou hlavou viděla, – já okem hledla, – v okamžiku mně k nohám dýka letěla!“ – 120 „„Na hlavu tvoji kletbu temnou ve chrámě kněží vrhají –““ „A zítra budou píti se mnou a milkovat se potají! – Juž zanech toho! – Nepoděsí mě vášeň divá, vzpoura jich, ať otrok šílen pouta rve si, jen hříčkou mojí věčně bude, – je sladším krve tmavorudé vždy políbení retů mých! – Jen loutky pouhé všady vidím, – – jak bídný dav ten nenávidím!“ – 10. 10.
A s hlavou hrdě povznešenou po skalách dolů stoupala. – Ó, nezdála se býti ženou! Jak černá chmůra tměl se za ní vlas uvolněný. – Mlha ranní se nad čelem jí houpala. A kamení vždy řítilo se, kde postanuly nožky bosé, ve propasť, která číhala. Za jejím krokem démon němý zřel s divým bleskem ve zraku a orel mával perutěmi nad hlavou její v oblaku. – – 121 Na příkrém, holém skalisku se zastavila, – zřela kolem. – Hle, v pusté rokli na dně holém chýž bídná stála na blízku. Tam zaměřila. – V bílé hrudi se divné přání náhle budí. „Chci jednou hledět ve tvář nouze, – v té chýži pro mne jiný svět!“ – A z dálky démon volá v touze: „Ó, zadrž, zadrž, vrať se zpět!“ – Na střechu vetchou orel sedá, – snad hladov pod ní lupu hledá? – A žena vejde. – Na prahu však marně sbírá odvahu a pokročit se dále bojí. Hle, chudá jízba, nečistá, – jak častokráte nohu svoji hlad zastavil tu dojista! Strop dřevěný se k pádu kloní, zeď rozpukaná, plíseň po ní a křehká příze pavučin. Tam v koutě vlhkém lože z mechu. – Ha, slyšíš hovor plný vzdechů? To žena bídná. – V suchých rukou své děcko chová v objetí. Tvář rozryta je vnitřní mukou, zrak horečným jí leskem plane 122 a chladný pot jí s čela kane do hebkých vlasů dítěti. A na zsinalém svadlém retu se chvěje, zmírá slabý hlas: „ Ó, duchu, který vládneš světu, dej pokrm nám, mé dítě spas!“ – V tom královna jí v cestu vkročí, proud slzí zkalil její oči. A žena klesá na kolena, rve v zoufalosti šedý vlas a spíná ruce, prosí, sténá: „Ó, bohyně, mé dítě spas!“ – A královna své perly, zlato vše vrhá ženě do klína. – Jak chladně žena hledí na to a blíže k ňadrám tulí dítě, ret zachvívá se křečovitě, hled její zvolna zhasíná. „Nač tyto šperky?“ – ruce svírá, – „mé dítě, dítě hlady zmírá, ó, dej mu sousto jediné, než v náruči mé zahyne!“ – – Za slzou slza v půdu kane, – – co země ta jich vypila! Tvář královnina žárem plane, výš dmou se ňadra spanilá. 123 A šeptá k sobě: „Vládnu zemi, má pýcha roste v oblohu, sta lidí zhubit hračkou je mi, – vždyť u mých nohou leží všecko, – a churavé to, bídné děcko já nasytiti nemohu!“– 11. 11.
Nad chatou nuznou orel lačný svou peruť s křikem rozpíná. – V tom zahřímalo mezi mračny a země duní. – Po úbočí, kde modravá se mlha točí, se v rokli řítí lavina. Jen okamžik a v divé směsi led, balvany a trosky stěn se kupí kolem. – Zrak se děsí, – hle, v rozvalinách mrtvá žena, jak dřímala by blahý sen, tu leží, – ňadra obnažená proud černých vlasů halí jen, tvář sněhobílá, hrdě chladná i po smrti tak děsně vnadná. – Pod hladkým čelem zpola skryta se v dlouhých brvách slza kmitá, jak čistý démant čarovný. – 124 V tom orel šumě perutěmi se blesku letem spustil k zemi. – Jak zaplálo mu oko sivé, když zaťal pevně spáry křivé do svůdné šíje královny! – – A v mračné výši, v lůně skal, do prachu skloněn démon lkal. – 125 Obsah Svatogor5 Pustý mlýn7 Božena12 Lov sokolí15 Kníže Vladimír20 Na vsi22 Jedle25 Pohádka o zaklené princezně27 Prokop Holý33 Slavík loupežník36 Pohádka39 Lupiči48 Černý Jiří51 Kleopatra56 Musa58 Kníže Ivan63 Romance67 Žal69 Zlato73 Sluha76 Z bouřlivých dob79 Ataman84 Jaro88 Leto91 Podzim94 Zima97 Semiramis101
[127] Opravy. Na str. 33 verš 4. s hora místo bujných čti bájných „ „ 37 „ 1. „ „ mojí ženou „ ženou mojí „ „ 43 „ 4. „ „ žár „ žář „ „ 51 „ 2. „ „ vynořili „ vynořily „ „ 112 „ 6. z dola „ rod „ lid.
E: lk + lp; 2002 [128]