Zimní.
Když vločky sněhu rozmařile
se třpytí leskem na větvích,
tu vzpomínám si v jizbě svojí
na letní jízdy – na tvůj smích.
A slyším dosud, jak mi zvoní
ten trilek úst tvých růžných vstříc,
když vroucí láskou k tobě zpitý
jsem s kolem zajel do slepic.
A vzpomínám těch drahých chvílí,
na illusí svých vzdušný hrad, –
tvou ručku jak jsem líbal bílou
a šeptal ti, jak mám tě rád.
Jak v parku jsme se procházeli,
se v lásce k sobě tulíce,
a čekali, až objeví se
bělounký zásvit měsíce....
[3]
Dnes jinak tomu! – Ty se strýčkem
– jenž bohat byl, jak pověsť dí –
se mazlíváš co jeho žena...
(Však bez lásky, to pán Bůh ví.)
Já nemám víc, než kolo svoje,
jen to v mé strasti zbylo mi,
a trápí-li bol duši moji,
tu jízdou zlo to rozlomí. –
A přec když nadejdou ty chvíle,
kdy sníh se třpytí na větvích,
tu vzpomínám si v jizbě svojí
na prchlou dobu – na tvůj smích...
4
Přilítlo jaro z daleka
a všude plno touhy,
i bicykl se objevil –
vždyť v zimě spal sen dlouhý.
A na něm vyjel cyklista,
svou pyšnou hlavu nese –
leč do vršku to špatně jde,
a noha se mu třese.
Však statně šlape přece dál
a nedbá nohou bolu,
vždyť ony zas se rozšlapou –
a s vrchu to jde dolů!
5
Ten začátečník, Bože můj,
radostí mívá stěží,
neb jak na kolo vyleze,
hned zase dole leží.
A tak za tisíc bolestí
si jízdy metr koupí
a přec ty všecky nesnáze
pro bicykl podstoupí.
A když je pevným v sedle již
a silnicí se žene,
tu celý blažen, s radostí
na všecko zapomene.
6
Divoucí div to, Bože můj,
co k bicyklu nás víže,
ať máme kilo padesát
či metrický cent tíže.
Ať mladý, starý, jedno vše,
jak k bicyklu jen čichne,
nic z obtíží si nedělá,
ať třeba stokrát vzdychne.
A když se sedět naučí
a vyjede pak sobě,
tu bicykl by láskou sněd,
tož: rouru, kola obě:
Ba dal by za to nevím co,
když s čela pot se roní,
by milka jeho viděla,
jak zde se trápí pro ni.
7
Umlklo stromů šumění,
jen lístek šepce tiše:
že polámal se cyklista,
spad’s kola svého výše.
On s vrchu tuze prudce jel
a není mu teď volno,
že příliš přišláp’, lituje,
a kol žeber mu bolno.
Ba, každý špás se nezdaří,
a mnohý cíle mine:
má světlé stránky bicykl,
leč má i mnohé stinné.
8
Když Bůh byl nejvíc rozkochán,
tu bicykl nám stvořil,
a řek’: jdi nyní na ten svět,
by lid se tobě kořil.
Ať má též ubohý ten lid
v jízdě zábavy trošky,
když v neděli na výlety
jsou vždycky drahé drožky.
A zavolal pak cheruba
a děl mu v blaha klidu:
Dojel on s tímhle strojiskem
k dobrému mému lidu.
Jen dořek’ – Hup na bicykl
se cherub hbitě vznesl,
však sotva dosed, ve mžiku
s něj na obláček sklesl.
9
A Bůh se při tom rozesmál
až slza slzu stihá,
když viděl, jak se cherubek
pohmožděn plačky zdvihá.
No, neplakal, můj poslíčku,
děl, co je z boule jedné? –
tam v světě budou jich mít víc,
kdo na ten strojek sedne.
– – – – – – – – – – – – –
A proto každý cyklista,
když jezditi se učí,
své tělo tu hned na kole,
tu na zemi zas mučí.
10
Můj hochu pojď, ať jedeme,
teď není čas, věř, k „paření,“
měsíček vyšel nad lesy,
a čas náš minul k prodlení.
Já vím, že pivo dobré je, –
však Cortis dí: vždy pozor dej
a chmelný mok nech v pokoji,
však vodu povždy v úctě měj.
Ty nejsi vody přítelem,
– jak vidět z čárek na tácku, –
však cesta ještě daleká
a mnohou máme zatáčku.
Tak půjdeš? – Dobrá! Na kolo
pomohu rád a vesele,
leč v další jízdě, hochu můj,
ať pomohou ti andělé.
11
Co platno, že ty závody
tak lákaj’ k sobě mile,
když na „training“ mi nemožno
si urvat prázdné chvíle.
Co platno, byť ty medaile
před zraky táhly v chvatu,
když teprve, ach, u večer
na vlastní stoupnu patu.
A proto přál bych sobě jen
– a byl bych za to vděčný –
mít takhle černé ve Plzni
jen dům pravovárečný.
Pak na „training“ bych času dost
měl, bez velkého divu,
však nevím, zdali bicykl
by neustoupil – pivu.
12
Ty hvězdičky tam na nebi,
jež plynou nade mraky,
maj’ jistě svoje cyklisty,
závodní dráhy taky.
A měsíc, ten již zajisté
list sportovní mít musí,
v němž různá, pěkná „zaslána“
sportovní vývoj – dusí.
Ba kapelu též na cyklech,
jak Kolínská jež hude,
též album mistrů světových
maj’ jistě, jako všude.
Však jedno bych přec věděl rád,
– v mně nevře závisť slepá, –
zda mezi mistry ve albu
je i náš „Kohout Pepa.“Pepa“.
13
Hoj, raději mám bicykl
než nudné „cercle“ v městě,
při nichž vždy volné zábavě
upjatosť stojí v cestě.
Při nichž se přísně počítá
krok, slova, pohled maní;
a v koutku šepot maminek,
jenž bývá k nevystání.
Kde musí člověk pozor dát,
vše vypočítat v duši,
by unik’ zítra pomluvám,
že neví, co se sluší. –
Hoj, raději mám bicykl;
a cestu před se velkou,
raději les a dumnou stráň,
než zábavu tu mělkou.
14
A milejší mi dívčice
kdes u studánky v mechu,
již za napití políbím
a na vždy zmizím v spěchu.
Hoj, raději mám bicykl
než nudné cercle v městě,
a raděj’ doma přemýšlím
o své budoucí cestě.
15
Co ten ubohý cyklista
své tělo natýrá se:
než k závodům se připraví,
to laiku sotva zdá se.
On málo jí a nepije
mok z Plzeňského varu,
jde brzy spat a krotí chuť
tak jemném po cigaru.
A přátelům se odcizí
a dře se denně s kolem,
ať horko, zima nebo déšť,
ať vrškem nebo dolem.
A když se hodně natýral,
pak vezme cenu jiný,
a on má z toho chudinka
pro radosť – souchotiny.
16
Tancuje, skotačí,
písně si zpívá,
pokradmu k silnici
bystře se dívá.
Byli tu předvčírem
hošíci milí,
s koníky ze drátků, –
vodičku pili.
Vodičku studenou,
každý po sklence,
polibkem platili
hezounké Lence.
Lenka se zmlsala,
slzu má v řase,
Bože dej, by přišli
brzičko zase. –
17
Jsem jak ta lípa košatá,
když oděje se k svátku;
když spočinu si po jízdě
tak někde v lesním chládku.
Však je-li výlet, – horko též,
a dívčic kolem roje,
po lásce prahne srdce mé,
po pivu rety moje.
A obé dojde skojení:
ret v moku, srdce v hledu, –
však večír místo abych jel
si raděj kolo vedu. –
18
Tak často mně to připadá,
když vzpomínám tak sobě,
co bicyklu by říkali
tak u nás v dávné době. –
Tu čarodějem cyklista
by byl, to věřte se mnou,
a byl by ne-li upálen,
tož vržen v jizbu temnou.
A protož jsem pak vesel vždy,
že nový věk nás hostí
a nechá – když ne bicykl –
tož lidé našich kostí.
19
Jsem ještě jenom poupátko
na ratolesti „spurta“,
však mnohý vršek na cestách
již vezmu hezky zhurta.
Však touha má mne nese dál:
závodů dráždí vůně, –
na mistrovství, ach Bože můj,
má hrdá duše stůně.
20
Ty bicyklíčku, druhu můj,
přes tebe v světě není;
já prázdný čas ti věnuji,
a tys mé potěšení.
Ať mnohý vzdychá u dívky
a v roztoužení pláče, –
hoj, lepší rigol na cestě,
když kolo přes něj skáče.
A lepší cesta do vršku,
a lepší s něho dolů,
a lepší kámen na cestě,
než s milkou chodit spolu. –
Však obé jeden svízel má
a tutéž hraje roli;
ať sklame láska neb cykl:
„obé stejně bolí.“bolí“. –
21
Na nebi na sta hvězdiček,
měsíc se s nimi bratří –
leč jízda někdy u večer
se nezdaří jak patří.
Tu člověk špatně ujíždí,
a mnohá vzejde vráska,
když bez lucerny šlape se
tak rigol, až to praská.
A člověk maně ve mysli
přemítá o svém těle,
kde asi dnešní lůžko své
si pádem as ustele.
Kde ho ráno seberou
a jak mu bude asi –
ba, jízda v noci bicyklem,
to nejsou žádné špásy.
22