A ještě našemu nejmladšímu.

A ještě našemu nejmladšímu.
Když první píseň psal jsem Ti, tu neznal jsem Tě ani, – pak obrázek Tvůj viděl jsem a vím, že’s k milování. Tak statečným jsi klučinou s dlouhými svými vlásky, že věru není s podivem, jak všude získal’s lásky. Že všude, kde Tě spatřili na tříkolce Tvé jeti, ve náruč svou Tě jímali v upřímné ve objetí. Že rtíky nejkrásnějších dam na rtíku Tvém se chvěly – vždyť tak hezkého sportsmana doposud neviděly. – 24 Hoj, železný oři můj, k milce nes mne hbitě, abych v lásce zulíbal nebeské to dítě. – Kolem všecko jarem plá, ptáček družce zpívá; ona na mne čeká již a v kraj se toužně dívá. Hoj, železný oři můj, žel, že nejsi živý, abys její obličej viděl vábný, snivý. Vlásky jak noc černé má, očko plamen žhavý, ústka jemně růžová, hlásek klokotavý... 25 Tu bys věru ptákem v let dal se touhou jatý, abys pana mžikem vnes v eden lásky svatý. Hoj, železný oři můj, let již chutě k cíli, abych mohl políbit obrázek můj milý. 26 Bicykl věru každým dnem se víc a více zmahá, a denně nová konstrukce po vavřínu již sahá. A denně nová zlepšení si sportem dráhu klestí, že žádný neví z cyklistů, jaký mít stroj je štěstí. Leč nikdo věru doposud stroj taký nenalezl, by bez námahy tělesní do vršku jezdce vezl. Bych tudíž tuto mezeru ve sportě sklenul hladce, mám návrh skoro výtečný: u vršků zřídit „štace“. 27 Kde kluci z blízké vesnice by po dvou „štací" byli, – a jezdce za dva krejcary do vršku – vytlačili... Můj návrh ještě v plenkách je, však najdou se snad hlavy, jež proti němu ozvou se – nuž ať to lépe spraví. – 28 Když tak se na tě zadívám, můj bicyklíčku zlatý, to čisté bílé řídítko a drátky v kole spjaty; Tu nelze dost se nahledět v úpravu tvoji jemnou, a já bych sobě jenom přál: bys spřátelil se se mnou. A nebyl jako doposud, tak nepodajný v zlobě, že vždy, když na tě vylezu, jsem dole v stejné době. Vždyť musíš sobě pomyslit, že je to k nesnešení, co chvíli když jsem na zemi, kde moc příjemno není. – 29 Do druha mluvím denně již, tak lákavě sport líčím a jeho stránky nejlepší do popředí mu týčím. A čítám, co vše rozkoší se sportem vstříc mu kyne, že pádem někdy se kola hned nikdo nezahyne. Že na kole je cyklista tím nejšťastnějším v světě, a všude, kam on zavítá, mu obdiv, úcta kvete. Tak dím mu vždy, bych rozdmychal ten žár mu v duši stmělé: by koupil sobě bicykl a učil se jen směle. – On uzná moje důvody, i slova má za pádná, leč dí: to všecko krásné je, však nemám – lýtka žádná –žádná. – 30 Tvé řídítko i drátů lesk, to vše je jemné, ladné, leč ovládat tě těžko je, a mnohý při tom spadne. A mnohý k vůli tobě již si pošramotil údy, a mnohý babu přejevší má opletačky s súdy. Však jeden na tě vyzrál přec: ten Kohoutovic Petr, viď, dostals mistra, cyklíčku, a ten je na tě „metr“! 31 Ten není rekem největším, kdo nespad’ ještě s kolečka, větším, kdo s něho stokrát spad’ přec na ně leze, všetečka. Ten větším, kdo se nechlubí, – ač mnohou jízdu vyhrál snad – než ten, kdo velké rekordy na mapě dělá prstem rád. Leč v závodech kdo příteli, – ač mistrem známým všude jest – sám, z vůle nechá cenu brát, ten největším je na mou česť. 32 Tak mnohé věci na světě, a člověk se jim koří; tak mnohé znikaj’ k nebesům, a mnohé v prah se noří“.noří. – Já kořím se vždy před vrškem a skola slézám matně; leč s vršku dolů milerád se nořím v jízdu chvatně. 33 A kdyby všecky povozy ze světa byly vzaty, a bicykl jen zůstal nám, ten život byl by zlatý. Tu všecko by pak jezdilo, na tří- dvoukolce mile, i baby, děti, slečinky – kdo neždál by té chvíle? – A místo drošek bicykle by na Příkopech stály, a svatby, ty na bicyklu vždy by se jenom dály. A celá Praha asfaltem by brzy kryta byla, by pánům radům k radnici se cesta nezkřivila. 34 A policajti, mlékařky, ba snad i ostrostřelci na bicyklech by jezdili – ó jak by byli velcí! Však jedna chyba byla by a trvala by dlouze: o náplasť, mastě, arniku by byla potom nouze. 35 Do nebe přišel cyklista, na mysli vešel jarý – měl s sebou v brašně „zaslána“ a francouzský klíč starý. Jak doletěl, tak unaven sed’ na obláček tiše, leč Petr ten již poslouchal, jak z hlubokosti dýše. A k němu hbitě přisednul, řka: hochu, ty jsi chlapík, jen maličko k nám přišláp’ jsi a dusí tě ten kvapík. Však dole jistě závodil’s a medaile jsi nosil – teď abych za tě u Boha o nové plíce prosil. – Tak všichni jste, vy cyklisté: vám sotva svět již stačí, však přijdete-li do nebe, tu zmořeni jste k pláči. 36 Byla dvě jemná srdéčka jak hvězdy vedle sebe, a ta jsou si slibovala své lásky celé nebe. Tu sletěl jako se mraků bicykl na ně dolů; a jedno k němu vzplanulo, a druhé mřelo v bolu. Tak Fricínek a Miminka – to bylo jednou z rána – se rozešli: on s bicyklem, ona se slzou, panna. Noc mnohou v bolu probděli a nevěděli rady, jak by se opět smířili na bludném světě tady. 37 Však on by nerad bicykl své obětoval lásce; a ona touhou zmírala vždy sama na procházce. Až konečně na myšlénku on přišel, hoch to švarný, a napsal malý dopisek Kohoutům do továrny... A – na tandemu srdéčka jezdila vedle sebe, a usmířena měla zas své lásky celé nebe. 38 Vy všichni, kdo jste stísněni, že v závodech jste padli, sem pojďte, složte s beder tíž, i s hlavy laur váš svadlý. Já vyhledal jsem útulek, kde druh se k druhu kloní, kde srdci možno odlehčit – a číš o číši zvoní. Kde není záští plamenné, jak na závodní dráze, kde nebývá i vítězi vždy volno v duši, blaze. U „Brejšky“ chambre separé jsem objednal vám, braši, by z duše své jste pustili, co bolu vám tam straší. A při veselém hovoru na novou sílu pili, a za rok – Bože dejž to jen – vy vítězi jste byli. – 39 Kde je švarná dívčice na hospůdce malé, rád zůstane cyklista a – nemůže dále. Buď mu pedál nedrží, nebo guma spadne – výmluvy má cyklista vždycky velmi snadné. Však v jeho srdci kdo by chtěl uvidět, co tam na dně, mladou, švarnou dívčici spatřil by tam snadně! To ten pedál viklavý, guma s kola chabá – to je všech nás cyklistů stránka velmi slabá. 40 Mně řekla jednou milenka, že tloustnu valem, tuze; bych plzeňského zanechal a hleděl si víc chůze. Ba k bicyklistům bych se dal, na kole abych cvičil, a jízdou co je zbytečné na těle svém bych zničil. Jsem, Bože, dobrák od kosti – svou sklopil jsem jen hlavu, a koupil sobě bicykl a nedbal na únavu. A dřel se s kolem každy den, až druzi se mi smáli – já nedbal na ně v nadšení, ni na své na pedály. 41 A každý den svůj měřil břich, jak jsem ho jízdou zkrotil; a shledav dobrý výsledek, vždy dál se v práci potil. Až byl jsem tenký jako brk a ohebný jak proutek – teď myslil jsem si: vydobyl’s si v srdci jejím koutek. – Pak sedl jsem si na cykl, pln radosti a blaha, jak mne k srdci přivine milenka moje drahá. Hoj! Sláva! Již jsem u cíle, s bicyklu mrštně skočím; – dva skoky v první poschodí a k milce hrdě vkročím. Však hrůzo! Výkřik zoufalý, ubohá v mdloby klesá – já jeden skok a tisknu ji k sobě až srdce plesá. Leč ona hned se probudí řkouc: „pryč, vždyť jste jak tyčka, 42 dřív byl jste přece k něčemu, teď však jste jako svíčka.“ Já zkoprněl – leč hrdě vstal, slzu jsem rozmáčk’ v řase... ó adie! ty lásko má, i cyklu, duše nevinná! já – pivo piju zase... 43