(Dle pana Broučka.)
Já také jednou na měsíc
jsem v plné pýše jel,
bych odtamtud pár medailí
si vydobyti směl.
A jel jsem vzdušné po cestě
bez valných obtíží,
bez šutru, prachu, rigolů,
což každý nahlíží.
Jak dlouho jel jsem, sotva vím,
však dlouhý byl to cíl,
já spurta musel mnohokrát
vzít, nežli jsem tam byl.
Snad jel jsem noc a zase den,
a noc a dne zas půl,
když unaven jsem octl se
na rovině jak stůl.
44
A přede mnou na rovině
cyklistů malých řad
– mne očekával v nadšení –
ba víc než tisíc snad.
A jak mne zřeli, v jeden hlas
mi „na zdar“ volali,
a samým enthusiasmem
s koleček padali. –
A do města když v triumfu
jsme v řadách vcházeli,
tu vzdušné dívky bleďoučké
nám kvítí házely.
Kol hlav nám vlály prapory –
zněl jásot v stráň i dol, –
já, cíl pak všeho nadšení,
se hrdě zhlížel kol.
Pak banket byl. O, Bože můj!
to nebyl banket náš –
já vzpomínal při jídlech všech
náš dobrý na kulaš.
Leč spustím clonu přes oběd,
mne závod jen tam táh’ –
45
proto jsem zvědav překročil
závodní dráhy práh.
Tam bylo plno! – Publikum,
– měsíčních krásek květ –
na zápasy již čekalo
v lesku svých toilet.
Tak první start byl, druhý též,
pak třetí, čtvrtý v čas,
a „jízda hostů“ místo své
si zaujala v ráz. –
V té jel jsem já. – Můj bicykl
jak obr v startu stál,
já obdiv budil: favorit –
z jezdců se každý bál.
V ráz jeli jsme. – Já pozadu,
bych viděl na tu smeť,
však v sledním kol řek’ jsem si:
teď hochu „hip“ a – jeď.
A spurta vzal jsem ve mžiku...
ký Parom stroj mi splet,
já v spurtu tom tak velikém
jsem v zápasníky vlét. –
46
Dva zadní k smrti přejel jsem,
a přední k Bohu již
svou duši malou dávali,
když má je smačkla tíž...
Co pak se stalo, v mlžinách
jen v duši mojí je, –
vím tolik jen, že poctě své
jsem tím dal: „adié.“adié“.
Že ramen sto mne chopilo
jak v šalné mumraji,
a přes kameny vléknulo
měsíce ku kraji.
A řevem přímo obrovským
mne svrhlo v hlubinu,
co pomstu za můj spurtíček
a v jízdě routinu...
– – – – – – – – – – – – – – –
Jak k zemi jsem se dostal as,
to sám bych věděl rád,
jen tolik mohu ujistit,
že hrozný byl to pád.
Tak veliký, že lomozem
mi mráz jel po těle,
47
když spocen jsem se probudil
ve troskách – postele. –
A na nebeském azuru
tak klidně měsíc stál,
mně zdálo se, že potupně
se na mne nějak smál.
48