EVOKACE.

Emanuel Lešehrad

EVOKACE.
Tím smutkem zemdlen, prosáklým nudou a nezvěstnou melancholií, omámen hudbou zraněných houslí, zladěných nejhlouběji, rozpínám paže své usnulé mdlobou, schvácené křečí, tam k tomu slunci, jež umírá tiše v kalužích krve... Má duše se podobá tmavému kraji plnému příšer a visí, jež volají do noci v jediném proudu hubení, lační... Ticho mne kolébá ve svojím lůně, zpívá mi písničku dávnou, 10 motýli noční s pávími oky sedají lehce na moje čelo... Vy teskné stíny, jež vstáváte z hrobu, ryšavé ruce zvedáte ke mně, v stojatém šeru vídám vás často skloněny nad svojím ložem, zkalené zraky vzníceny žalem kladete svoje kostnaté ruce na moji hlavu a žehnáte mlčky básníku znavenému. 11